Aktualita

13.02.2018
V sekci AKCE - PŘIPRAVOVANÉ je nová akce
Miloš

Vzkaz

starDne 29.9.2016 překročil počet návštěv našeho webu 100 000.

Fotografie

                Motorčička

Již proběhlelé Akce

XI. sraz Iron Dogs - Slapy Skalice 2017

Společný sraz Iron Dogs a Motorkářů nad 60 let se stal již pomalu tradiční záležitostí. Členové Iron Dogs jsou již ve značném počtu případů i členy Motorkářů nad 60 let, protože do té kategorie už věkově patří. Letošní sraz měl pořadové číslo 11 (pro Iron Dogs). Po deseti letech jsme opustili Jižní Čechy a přesunuli se do Středních. Důvod byl jediný. V okolí Lučkovic, kde jsme posledních několik let srazy pořádali, se mi již nepovedlo najít žádný vhodný cíl společné vyjížďky. Prostě jsme tam zřejmě témata vyčerpali a udělat společnou jízdu s hlavním cílem "oběd v hospodě" se mi poněkud příčí. Mého kamaráda Pedra51, který je stejně jako já, členem obou klubů napadnul kemp Skalice na břehu přehradního jezera Slapy. V této lokalitě byl už v dřívější době sraz pořádán. Do přípravy jsme se pustili už vloni na podzim. Zajeli jsme se do kempu předběžně domluvit, vymysleli jsme cíl a trasu společné jízdy, kterou jsme i vyzkoušeli. V dubnu letošního roku jsme vše doladili už definitivně. Objednali jsme konkrétní počty a místa v kempu, promluvili s provozovatelem restaurace, opět projeli a doladili trasu, domluvili se o prohlídce v Muzeu vozů RVHP, dokonce jsme i vyzkoušeli "obědovou" restauraci. Píšu to proto, aby si účástníci, nebo ti kdo uvažují o pořádání vlastního srazu uvědomili, že po samotném nápadu následuje ještě práce a trochu starostí, než dojde k těm finálním pár dnům společného setkání. Někdy mám totiž pocit, že to, že někdo pro ostaní něco zařídí je bráno jako samozřejmost. Pak už není potřeba se ani před odjezdem pozdravit, případně poděkovat. Sraz se, jak sem psal výše, konal již v tradičním termínu. Netradiční bylo počasí. Po celou dobu nespadla ani kapka a svítilo slunce, což, jak mohou účastníci několika posledních srazů potvrdit, bylo opravdu nevšední. Několik dní před srazem se začala komplikovat situace na příjezdové komunikaci mezi Prahou a Štěchovicemi. Vymyslel a nabídnul sem jinou, čehož ne tak málo účastníků využilo. Setkali jsme se tedy u čerpací stanice Benzina v Mníšku pod Brdy a od tud pokračovali do kempu Skalice. K bezince náš přišel pozdravit Stařec Petr. Měl jsem z toho radost a rád ho viděl.V programu srazu jsem nabídnul na páteční odpoledne ještě malou vyjížďku na přehradní hráz a Vyhlídku. Jeli jsme v šesti lidech. Mezi tím se v kempu veselilo, jedlo, pilo a hodovalo, k čemuž jsme se po příjezdu z výletu připojili. K večeru vinárna, která je v objektu, vyhlásila diskotéku. Ta trvala do pozdních nočních hodin. Po jejím ukončení se do toho vložili "mlaďásové", pravděpodobně občané bývalého Sovětského svazu a ve výrobě kraválu pokračovali až do ranních hodin. Kdo byl unavený, tak stejně spal. Kemp je prostě komerční podnik tentokrát jsme jej neměli celý jen pro sebe, jako v předešlých letech. V neděli ráno po snídani, byl vyčleněn časový prostor, pro vznik společné fotky. Program soboty byl tentokrát pojat volněji, než bývalo zvykem. Většina účastníků se zúčastnila společné jízdy do muzea, menší skupinky jely na vlastní výlety po okolí, někdo i v kempu využil půjčovnu malých motorových člunů. Jako pořadatelé jsme s Pedrem51 jeli s hlavní skupinou. Jízda do muzea proběhla bez komplikací. Vedla po málo frekventovaných úsecích silnic. Muzeum bylo podle mně zajímavé. Provázel nás jeho majitel. Rozhodně se nejednalo o suchopárný výklad typu "vpravo vidíte, vlevo vidíte". Po prohlídce jsme jeli na oběd do Sedlčan. Tady to opět bylo ponecháno na vůli každého. Byl dán časový prostor na oběd, prohlídku atd. Já byl na obědě. V určenou dobu jsme se sešli na parkovišti a vydali se zpět do kempu. Opět po ne příliš frekventovaných silnicích. Podle Pedra51, který jel na konci skupiny jako "lovec zbloudilých", za kolonou během vyjížďky vždy jen kousek jelo několik kusů jednotlivých aut. Po většinu vyjížďky se "nezipovalo", protože na silnicích po kterých jsem jeli to ani nešlo. Během jízdy, dle mých informací, nedošlo k žádným problémům. V kempu se opět vedla řeč, jedlo a pilo. Už bylo poněkud klidněji než v pátek. V neděli ráno jsme vrátili lůžkoviny, někteří se rozloučili a připravili jsme se k návratu domů. Já jel ještě s malou skupinkou do Hraštice na oběd ve vyhlášené restauraci. Někteří, ještě než restaurace otevřela navštívili stejně vyhlášenou cukrárnu a nakoupili "ňamky". Po jídle jsme jeli opět na Mníšek k čerpací stanici. Kdo potřeboval natankoval, chvíli jsme pohovořili, pak se rozloučili a vyrazili k domovům. Co říci na konec. Sraz byl v novém prostředí, ubytování a restaurace snad v pořádku. Počasí vynikajíci, podle toho co vím, všichni se v pořádku dostali domů. Takže úspěch. V pořádání srazu v příštím roce ještě nemám v ničem jasno. Uvidíme. Protože se jednalo vlastně o první větší akci v letošním roce, přeju všem pohodový motorkářský i osobní rok (to platí i pro řidiče motocyklů a mototuristy :-)).

Miloš

X. sraz Iron Dogs - Lučkovice 2016

Máme za sebou X. sraz Iron Dogs, na který jsme opět pozvali naše přátele z Klubu motorkářů nad 60 let. Po zkušenostech s počasím z minulých let, jsem bedlivě sledoval předpovědi meteorologů. Ne že by to mohlo něco změnit, ale člověk je zvědavý. Protože předpovědi z různých zdrojů se byly opět různé, věštit se moc nedalo. Já vyjížděl kolem poledne a do Lučkovic dorazil před čtrnáctou hodinou. Počasí bylo celkem slušné, jen kolem Přibrami lehce „zamrholilo“. Na pátek byla pro zájemce naplánovaná vyjížďka do Písku, kde je uložena urna s popelem našeho nedávno zesnulého kamaráda Jardy Vyhnalíka (Mann53). Nejdřív nebylo zcela jasné, jestli pojedeme, nebo ne, protože předpověď počasí pro oblast Písku nebyla příliš příznivá. Přesně v době plánovaného odjezdu sice svítilo slunce, ale zároveň začalo mírně pršet. Nakonec jsme vyrazili v sestavě pěti motorek. Na místo nás bezchybně dovedl Vláďa Kasl (Kavec), kterému tímto moc děkuji. Položili jsme v kolumbáriu svíčku se znaky klubu Motorkářů na 60 let a Vláďa pronesl krátkou, ale milou řeč. Pak jsme se vrátili zpět do Lučkovic. Po celou cestu svítilo slunce a nespadla ani kapka. Po dobré večeři následovalo, jako obvykle, posezení na verandě. Popovídali jsme si při různých nápojích. Protože v tak velké sestavě jsme se sešli vlastně letos poprve, bylo povídat o čem. Sobotní ráno nás přivítalo sluncem. My, mající zkušenosti z minulých ročníků tohoto srazu, jsme tomu nepřikládali moc velký význam. Vydatně jsme posnídali, sešli se na společnou fotku a připravili se na hlavní sobotní program. Byla jím „krasojízda“ do Příbrami, kde jsem měl objednanou návštěvu Hornického muzea. Vyjeli jsme přesně podle časového harmonogramu. Sluníčko se sice trochu schovalo, ale voda „držela“ v mracích. Do muzea jsme dorazili s mírným časovým předstihem a zaparkovali dle mojí domluvy s ředitelem muzea, uvnitř areálu Ševčínského dolu. Rozdělili jsme se na dvě skupiny. Jedna si prohlédla expozici Ševčínského dolu a druhá se odebrala do dolu Vojtěch, na prohlídku vodní štoly. Vyfasovali jsme několik baterek a přilby. Štola byla celkem úzká a místy nízká, takže helmy byly na místě. Záchvat klaustrofobie ale nedostal nikdo, takže v pohodě. Po prohlídce se skupiny vyměnily. Počasí stále přívětivé. Poděkovali jsme personálu muzea a vyjeli na oběd do Rožmitálu pod Třemšínem. Po ujetí asi 4km konečně začalo pršet. Myslím, že nikdo z nás nebyl překvapen. Do Rožmitálu zbývalo asi 8km. Jen jsme těch 8km jeli trochu déle. V několika vesnicích dělali na silnici cosi, takže se jezdilo střídavě na semafory. Samozřejmě na každém byla při našem příjezdu červená. Tak jsme si v deštíku vždy počkali na zelenou. Po příjezdu na parkoviště v Rožmitále v podstatě pršet přestalo a my šli na oběd. Restaurace výběrem jídla a obsluhou opět nezklamala. Nevím, jak kdo, ale já byl spokojen. Než jsme dojedli, začalo opět pršet, a to tak, že dost. Nějakou dobu jsme stáli pod deštníky „zahrádky“ před restaurací a čekali, jestli se to umoudří. Odjezd zpět do kempu byl individuelní, takže jsme se začali rozjíždět podle toho, jak komu přišel dešť únosný, či ne. Jak moc kdo zmoknul nevím, ale jisté je, že se nikdo neutopil a všichni se vrátili. Po dobré večeři bylo opět posezení s nápojí a vedla se řeč. Nedělní ráno bylo poněkud zatažené. Po snídani jsme zabalili, vrátili lůžkoviny, rozloučili se a rozjeli ke svým domovům. Co říci závěrem. Z mého pohledu vše proběhlo tak jak mělo (včetně deště). Jízda v koloně, když jí hodnotím z pohledu vedoucího jezdce byla v pohodě. Na důležitějších křižovatkách jsem vždy počkal na dojezd všech. Moje rychlost byla do 60km/hod, pouze na „RT66“ kolem 70km/hod. Kus cesty do Březnice jsme jeli za malou kolonou mopedistů. Takže rychlost do 40km. Nechtěl jsem dělat zbytečné zmatky, takže jsem jí s naší sestavou nepředjížděl a počkal, až v Březnici odbočí mimo naší trasu. Nezaznamenal jsem žádné negativní reakce na celý průběh srazu. V Lučkovicích to byl sraz pravděpodobně poslední. Ne, že by tam byly nějaké problémy, naopak, ale do této a okolních lokalit jezdíme již 10 let. V současné době už nevím o žádném zajímavém místě, které by stálo za to navštívit. Přiští rok tedy bude sraz v přibližně stejném termínu, ale na jiném místě. Jiným způsobem bude řešen i sobotní program. S Pedrem 51 už máme akci rozpracovanou, něco už jsme projeli a domluvili. Nechte se překvapit. Závěrem vám všem přeji hodně zdraví, hezké počasí a vůbec bezproblémovou sezonu.

Miloš

IX. sraz Iron Dogs - Lučkovice 2015

Rok utekl a už opět je za námi sraz v Lučkovicích. Byl to v pořadí IX. sraz Iron Dogs a tradičně jsme na něj pozvali naše přátele z klubu Motorkáři nad 60. Ostatně, já už jsem právoplatně členem i tohoto klubu. Nakonec je to klub, kam spějí všichni mladší a například náš člen Zdeněk už je pro jistotu čekatelem. I já byl několik let čekatelem a dočkal jsem se. Na některých podrobnostech srazu jsem začal pracovat už v zimě. Jednak si tím krátím dlouhé zimní večery a za druhé je třeba vytipovat vhodné „atrakce“, restauraci na oběd, trasu atd. „Atrakce“ je nutné vymyslet, což na stejném místě začíná být problém, projednat jak nás tam pustí, najít restauraci, kde celkem rychle obslouží velký počet lidí také není lehké. Je i trochu problém najít restauraci, která je vůbec ochotná do toho jít. Kvůli počasí totiž není možné říct, kolik strávníků vlastně bude. Rozptyl například 20-70 je z hlediska množství surovin a připravovaných jídel dost „vražedný“. Výběr trasy je částečně daný místy „atrakcí“ a oběda, ale je zpravidla nutné vybrat z několika variant, což nejprve probíhá jako „cvičení na mapách“. Nakonec, ti co srazy pořádají, vědí o čem píšu. Jediné, co je konstantní a už zajeté, je rekreační středisko Lučkovice. Letošní sraz začal v pátek 29.5. Já přijel do Lučkovic lehce před druhou hodinou v perfektním počasí. Několik motorkářů starších šedesáti let už bylo na místě, byl zde i náš člen Pepa s Majdou. Lehce jsem pohovořil s vedoucí střediska Petrou, vyfasoval lůžkoviny, ubytoval se a hupky dupky na verandu, pozdravit se s kamarády a popít trochu piva. Zhruba od tří hodin si s námi začalo zahrávat počasí, přišel déšť a to tak, že celkem značný. Někteří „účastníci zájezdu“ tedy zmokli již v pátek. Páteční večer byl z mého pohledu fajn, poplkali jsme a bylo myslím dost legrace. Večeře byla tradičně chutná a porce značného objemu. Sobota nás přivítala slunečnou oblohou bez mráčku, všichni jsme byli rádi a šli posnídat. Snídaně tradičně formou švédského stolu a myslím, že každý si vybral. Opouštíme jídelnu a jdeme se připravit na „krasojízdu“. V půl desáte řadíme motorky, děláme společnou fotku a zatahuje se. Přesně podle časového harmonogramu ve třičtvrtě na deset vyjíždíme. Zhruba po 30 km začíná pršet. Do Atommuzea zbývá přibližně 15km. Prší čím dál tím víc a do cíle dojíždíme mokří. Postupně pršet přestává. Teď malá vsuvka. Zaslechl jsem „z davu“ názor, že jsem měl zastavit kolonu, aby se bylo možné převléci do nepromoků. Neudělal jsem to z několika důvodů. Jako vedoucí jezdec mám zodpovědnost za ty za sebou. Byli jsme na ne příliš široké silnici. Zastavit zde kolonu, ve které bylo kolem 50ti motorek, by znamenalo ohrožení její bezpečnosti. Stali bychom se neoznačenou překážkou na vozovce. Jistě si dovedete představit, jak v dešti a tím pádem horší viditelnosti, nás začne objíždět auto, proti pojede jiné a řidiči, ve snaze zabránit čelnímu střetu smetou pár stojících motorkářů. Místo, kde se sestavou zastavit mimo silnici nebylo. Další věc byla, že někdo nepromok měl, někdo ne. To by pak znamenalo, že ti bez nepromoku by mokli a čekali, až se ti, co ho mají, do něj nanasoukají. Dal jsem tedy přednost tomu nezastavit pouhých 15 km před cílem a dojet sice mokrý (já nepromok v brašně měl), ale se zdravými a živými lidmi za sebou. Při společných jízdách je nutné myslet na ostatní a ne jen na sebe. Něco jiného je to v pár lidech, kteří někde naskáčou do zastávky autobusu a převléknou se a něco jiného v tak velkém počtu. Ještě s nadsázkou, už mnohokrát jsem na motorce zmoknul a budu rád, když ještě mnohokrát zmoknu. Atommuzeum bylo zajímavé. Pánové, kteří nás prováděli nám vysvětlili mnoho zajímavých věcí. Jen já osobně jsem měl divný pocit z toho, kolik energie, duševního potenciálu, peněz atd. lidstvo vynakládá na to, aby mohlo samo sebe zničit. Takřka přesně v souladu s časovým plánem, opouštíme kolem třinácté hodiny muzeum a jedeme do Rožmitálu pod Třemšínem. Parkoviště u muzea sice nebylo zcela prázdné, ale vešli jsme se v pohodě a pěšky došli pár desítek metrů do restaurace Slávie, kde byl pro nás připraven oběd. Musím se přiznat že sem trochu nevěřil majitelce restaurace paní Paterové, mimochodem také motorkářce, když mi slíbila, že za hodinu budou všichni po obědě. Opravdu slovo dodržela. Výběr jídel byl myslím víc než dostatečný, ceny přiměřené, obsluha milá a opravdu rychlá. Nevím, jak komu, ale mně chutnalo. Nepovažuji za hrubý nedostatek, že nám na stole chyběla slánka a párátko. Trochu mi vadilo, že došlo nealkoholické pivo. Po obědě byl čas do půl čtvrté. Kdo chtěl, mohl do kempu, kdo chtěl mohl si prohlédnout městečko, nebo muzeum. Já počkal do půl čtvrté na asi pět zbylých účastníků a společně jsme se vrátili do kempu. Po příjezdu sem dal sušit, to co ještě uschnout nestačilo a dal si grog. Večeře byla opět chutná a vydatná. Po večeři jsme se sešli ve společenské místnosti u krbu a klábosili. Už to nebylo s takovou intenzitou jako předešlý večer, přece jen jsme byli trochu unavení, ale zábava byla.V neděli se probouzíme opět do slunečného dne. Balíme, nakládáme, svlékáme postele, odnášime lůžkoviny a jdeme snídat. Snídaně opět dobrá a doplněná tradičně česnečkou. Loučíme se a rozjíždíme se tam od kud jsme vyjeli. Pokud mám zprávy, tak všichni dojeli ve zdraví a pohodě. Mám pocit, že až budu psát informaci o srazu v příštím roce, kromě nutnosti natankované motorky, tam napíšu ještě nepromok. Nejlepší bude, když na společnou jízdu v nich vyjedeme rovnou. Zaručeně pak nespadne ani kapka. Mám už přislíbený termín srazu v Lučkovicích na příští rok, ale ještě ho chvíli budu tutlat. V souvislosti s příštím srazem bych měl prosbu. Pokud by někoho napadla nějaká „atrakce“ v tomto regionu, ať mi to dá vědět. Mně už nápady pomalu docházejí. Děkuji všem za dobrou společnost a náladu a těším se na další setkání.

Miloš

VIII. sraz Iron Dogs - Lučkovice 2014

Sraz se konal 23. - 25.5. na vyzkoušeném místě. Po zkušenostech z loňského jsem dost s obavami sledoval předpovědi počasí. Byly z různých zdrojů různé, v nejlepší případě typu "nebude-li pršet, nezmoknem". Do Lučkovic jsme dorazil lehce po dvanácté hodině a ani jednou za cestou nezmokli. Nebyly jsme první. Na místě již byl tajemník klubu "Motorkářů na 60 let" Viragodědek Petr. Personál RZ již stihl poklidit apartmány, takže jsme se mohli ubytovat. Rozpis ubytování byl na dveřích kanceláře, takže nebyl problém i když Petra - vedoucí RZ ještě někde kmitala a neměla na nás čas. Oficiální příjezd měl být až od 14 hod, takže jsme byli poněkud "nadčasoví". Od 14 hod byl otevřen bufet a začali se sjíždět účastnící. Po 14 hod také začalo trochu pršet, takže ne všichni měli takové štěstí se suchem jako my. Deštík nebyl prudký ani dlouhý. Jinde prý bylo hůře. Bylo teplo a tak čas do večeře byl vyplněn vítáním přijíždějících a konzumací různých nápojů, převážně piva. Personál kuchyně opět nezklamal - k večeři byla vepřová s knedlíkem a zelím. Po večeři se klábosilo, smálo, diskutovalo.... a postupně jsme se odebírali "do kanafasu", vyspat se na sobotní hlavní program. Po snídani jsme seřadili motorky a v půl desáté podle časového plánu vyrazili přes Blatnou do Písku. Brána Zemského hřebčince byla již otevřená a my zde mohli bez problémů zaparkovat. Vzápětí dorazil náš průvodce, pan MVDr. Sedláček, bývalý ředitel hřebčince. Lepšího průvodce jsme si asi přát nemohli. Věděl o koních, historii hřebčince a ostatních věcech s tím souvisejících snad naprosto vše. Není divu. Říkal, že se pohybuje kolem koní bezmála šest desítek let. Hřebčinec je zajímavý i architektonicky. Koně byli úžasní. Někteří nebyli v boxech, přesto byli hodní, klidní, prostě vychovaní a nezkažení. Dozvěděli jsme se spousty zajímavých věcí a mohli si koně i pohladit. Po prohlídce jsme se přesunuli do hotelu Biograf. Parkovací dvůr a stodola již byly připravené. Petr rozdělil kolektiv na dvě části. Ta méně hladová se šla podívat na Křižíkovu vodní elektrárnu, hladovější na oběd, pak došlo k výměně. V muzeu - elektrárně se nás ujal jeho provozovatel pan Anděl. Prohlídku zahájil velmi obšírným výkladem od historie až po současnost. Pak jsme si prošli celou expozici samostatně prohlédnout. Po prohlídce jsme se vrátili do hotelu, kde už pro nás byl připraven, podle mně, chutný oběd. Po obědě jsme ještě měli v časovém plánu "vůli", které někteří využili k prohlídce píseckého náměstí. Opět přesně na čas jsme vyrazili do Mirotic na vyhlášenou nejlepší okresní, či krajskou zmrzlinu. Samozřejmě se vyskytl problém v koloně. Nezpůsobil jej nikdo z našich obou klubů. Dostavil se opět řidič motocyklu HD Sportster - stejný se kterým byly problémy při loňské jízdě z Lučkovic do Plzně. V koloně jel chvíli vlevo, chvíli vpravo, čímž musel nepochybně způsobit velikou radost všem za sebou, kteří se museli přeřadit po každém jeho novém nápadu. Vrcholné dílo předvedl na křížovatce u Zvíkovského podhradí. Tam jsme vjížděli z vedlejší na hlavní a on se umístil tak šikovně, že mně, jako vedoucímu jezdci, zcela zakryl výhled do křižovatky. Po příjezdu do Mirotic jsem jej celkem mírně upozornil na chyby. Se zlou jsem se potázal. Dozvěděl sem se, že jsem samozvaný vůdce a vysvětlil mi, co všechno sem dělal špatně (např. při výjezdu z parkování v hotelu jsem dal svůj motocykl jako první - asi nepochopil, že vedoucí jezdec jede vpředu). Poněkud se mně jeho chování dotklo a přestal sem být laskavý. Zastal se ho jeho tatínek na V3. Jako jediný, ostatní přítomní dali za pravdu mně. Nebudu to dále rozebírat. O minulé zkušenosti s těmito dvěma řidiči motocyklu si můžete přečíst v reportáži z loňského Lučkovického srazu. V Miroticích byla oficiální společná jízda ukončena a odjezd zpět do RZ byl jak kdo chtěl. Jedním důvodem byla jízda kolem benzínové pumpy, kde někteří chtěli dotankovat. Druhým velmi špatná asi 6 km dlouhá silnice z Mirotic do RZ. Ještě jsme chvíli "pokecali" se Starcem Petrem, který se za námi přijel podívat na skok z chatičky a vyjeli zpět. Před námi se objevil opravdu černý, zle vypadající mrak, pod nějž směřovala naše cesta. Stihli jsme to na poslední chvíli. Dojeli jsme, já se převlékl z moto do letního, šel pro pivo a na cestě do chatky už mi začaly pivo ředit dost velké kapky vody. Večeře byla opět dobrá - masová směs s bramboráčky. Po večeři jsme se zase posadili, pohovořili, nápoje konzumovali, ale tolik elánu jako v pátek už v tom nebylo. Ono ten pocit předzvěsti nedělního loučení, alespoň pro mně, vždycky není nic moc. V neděli dobrá snídaně doplněná česnečkou (asi bych jí udělal česnekovější - žlučník mi, ťuky ťuk, zatím slouží), ale chutnala mi. Po snidani kafíčko, balíme a vracíme lůžkoviny. Já se šel ještě rozloučít s vedoucí Petrou a poděkovat jí, poděkoval jsem také v kuchyni. Pak nasedáme a jedeme domů. Pokud mám zprávy, tak se všichni vrátili v pohodě. Děkuji všem za příjemné setkání, bezva atmosféru a zase někdy, někde na shledanou.

Miloš

Sraz mopedů - Žebrák 2014

Na tuhle akci jsem se chystal už dvakrát. Jednou to nevyšlo kvůli službě v práci, podruhé kvůli počasí, protože silně lilo. Letos sem si usmyslel zúčastnit se i kdyby "prase na koze jezdilo". Domestifikovaný přežvýkavec sice na sudokopytníkovi nejezdil, ale.... U nás bylo +5°C. v Žebráku +2°C. Proti předešlému dni pokles teploty asi o 20°. "Mopedí lidé" jsou ale stateční a účast byla mohutná. Odhadem myslím, že tam mohlo být 150 - 200 strojů. S některými účastníky jsem hovořil a stateční jsou. Jezdí opravdu do dálek - Holandsko, Francie... Sebou zpravidla vozí náhradní píst, válec a zapalování. Některé stroje byly na takové cesty vybaveny. Sedlové brašny jsou běžné, ale mně se moc líbily přívěsy. Některé například ze sudu, jiné z nádrží. Další úpravou byly nádrže buď zvětšené, nebo větší z jiné motorky. Některé stroje měly karburátory opatřeny otevřenými filtry a například různé vychytávky pro lepší chlazení. Kromě mopedů zde bylo i pár motoveteránů. Na prodej byl motocykl IŽ. Byly to prý jednoduché, spolehlivé stroje s vynikajícími motory. Líbil se mi vojenský Harley. Byl mimo spousty autentických doolňků vybaven sirénou poháněnou od zadního kola. Jel s mopeďáky jako doprovodné vozidlo s patřičným zvukovým efektem. Nad náměstím létal Dron, vybavený kamerou. Podle mně patřil televizi Prima, která zde natáčela. Doprohlédli jsme stroje na náměstí a přesunuli se do místa, ze kterého jsem chtěl pořídit pár fotek spanilé jizdy. Míjely nás desítky "strojků" se zmrzlými, ale šťastnými jezdci. Dobrou náladu pokazil jenom jeden nervózní plechovkář, který se neustále z vedlejší snažil vnutit do kolony mopedistů. Nakonec se mu to podařilo. Mohl chvíli počkat, ale on se rozhodl obtěžovat a ohrožovat jezdce. Někdy si tak říkám, kolik by asi ubylo ze silnic řidičů, kdyby se musely dělat důsledné psychotesty. Akce se mi moc líbila, účastníci se "vyřádili" a opravdu hrozná zima zase až tak moc nevadila. Fotky jsou pod odkazem "Fotky ze života Iron Dogs"

Miloš

Česká Route66 2014

Sraz a přejezd účastníků české Route 66 byl již třetí ročník. Vzhledem k tomu, že se letos nekonala jarní zabijačka ve Zduchovicích bylo to vlastně první velké setkání, které je tedy možné považovat za naší zahajovačku. Akce má dva významy. Jednak je to sraz přátel americké RT66 a druhý je podle mně hezčí: na silnicích panuje nevraživost mezi plechovkáři a motorkáři. Tahle akce by měla směřovat k jejich usmíření. Myšlenka je to hezká. Mezi účastníky akce ať jezdí v čemkoliv nebo na čemkoliv určitě nevraživost nepanovala. Obávám se ale, že v provozu na silnicích to asi opět běžně platit nebude. Prvního ročníku této akce jsem se nezúčastnil, protože sem o ní nevěděl. V minulém roce jsem jí objevil a zveřejnil na našem webu a vláknu "Motorkářů nad 60". Letošní účast byla hojná, byl už i "buřtostánek" a profesionální komentátor. Motorkářů bylo víc, opravdových amerických klasických vozů řekl bych stejně. Přibyly modernější vozy a kobriolety. V minulém roce jsem se přejezdu zúčastnil v koloně. Letos jsme se domluvili se Starcem Petrem, že pojedeme samostatně do Milína a nafotíme kolonu a otočku. To jsme udělali. Mělo to samozřejmě jednu chybu v počasí. Rosničkáři hlásili lokální přeháňky a bouřky. Lokální znamenalo tam co jsme byli lokalizováni my. Slušná bouřka i s kroupami. Tak jsme letos poprve vytáhli nepromoky a zmokli. Nerozčílilo ani nepřekvapilo nás to. Ono to k motorkářství asi tak nějak patří. Průjezd neodpovídal informaci na Internetu. Kolona vozů jela tak jako v minulém roce a do Milína "zadem", motorkáři jeli podle Internetu. Nevím, jestli to tak bylo správně a nebo se jednalo o chaos. Ono je to ale vlastně jedno. Nic to neubralo na kouzlu celé akce. Abych to shrnul. Máme za sebou první větší setkání, první bouřku, první zmoknutí, prostě vykročení do nové sezony. Ať se nám vydaří. Přikládám na moc hezkou prezentaci této akce, opět od našeho kamaráda Vláďi: http://kavec.rajce.idnes.cz/Route_66_2014/#Route_66_2014.jpg

Miloš

Ukončovačka ve Zduchovicích 2013

Letošní ukončovačka se konala 26.10. opět ve Zduchovicích. Od loňské se lišila hlavně počasím. Zatímco na loňskou dorazil ve sněhu pouze Vláďa (Kavec47) - který svůj čin posléze hodnotil jako stařeckou nerozvážnost - letos nás bylo hodně. Jel sem s Petrem (Pedro51). Už od rána svítilo sluníčko. Až tak úplné teplo nebylo, ale zima vypadá jinak. Kousek jsme jeli po dálnici. Chvílemi foukal dost silný nárazový vítr, tak jsme to s rychlostí nepřeháněli. Do Zduchovic jsme přijeli kolem půl jedenácté a zdaleka jsme nebyli první. Po přivítání jsme se šli podívat "do terénu". Právě začalo probíhat oficiální zahájení za účasti trubačů a zástupců místního mysliveckého združení. Patronem setkání byl sv. Hubert. Během doledne byla pořádána zajímavá soutěž koní ve skoku . Dále sem místní hasiči dopravili historickou "čtyřmužnou" ruční stříkačku a soutěžilo se v sestřelení cíle proudem vody. Na lidském pohonu stříkačky bylo znát, že tehdejší hasiči se museli dost nadřít. No, nakonec nadřou se i ti současní. Je to povolání, ke kerému mám úctu. Největší atrakcí ale bylo ochutnávání dobrot z prasátek. Přítomný řezník nám vysvětlil, jak to bylo s předchozími zabijačkami. Pravil: "Poprve sem měl dvě prsata a nezbyla na mně žádná jitrnice, tak sem to příště udělal z pěti. Jitrnice mi zbyly tři. Tak sem zkusil prasat deset. Jenomže ono se to mezi tím rozkřiklo, tak mi nezbylo zase nic. Dneska je to ze šestnácti prasátek". "Kolik ti zbylo jitrnic" otázal jsem se. "Nevím, je teprve poledne" odvětil s úsměvem. Ve 13:00 se měl udělat nástup na společnou fotku. Poněkud se to zdrželo. Na fotce je kolem padesáti lidí, můj soukromý názor je, že všichni přítomní tam nejsou. Účast byla opravdu značná. Po fotce jsme se začali rozjíždět. Já jel se Zdeňkem a naší potenciální novou čekatelkou Mílou na Žebrák, kde jsme se rozdělili a pokračovali za svými cíli. Bylo to opravdu hezké rozloučení se sezonou a nádherný den. Pokud budete mít zájem, pod odkazem: http://kavec.rajce.idnes.cz/Podzimni_zabijacka_Zduchovice_2013/#Podzimni_zabijacka_2013.jpg je moc hezká prezentace od Vládi (Kavec47). Tak zase na jaře........

Miloš

Banji Road 2013

Máme za sebou další klubovou akci Banji Road 2013. Počasí se opět zbláznilo, ale opačným směrem než na květno-červnovém srazu. Tentokrát bylo sucho a horko až přespříliš. Většina účastníků přijela jako vždy v pátek. Ubytování, pokec, pivíčko, kafíčko, večeře v pejskařské klubovně. V sobotu ráno obvyklá snídaně v cukrárně a po ní odjezd na společnou jízdu "s atrakcí". Tentokrát byla domluvena exkurze ve veřejnosti nepřístupném, již nepoužívaném železnorudném dole v Mníšku pod Brdy. Přesně v určenou dobu se s námi přivítal jednatel montánního spolku, který důl obhospodařuje. Absolvovali jsme krátké školení bezpečnosti chování pod zemí, podepsali proškolení, převlékli se do vhodného oblečení a obuvi, vyzkoušeli baterky a vzhůru dolů. Náš průvodce nás odvezl důlním vláčkem 1,5km do "nitra hory". Průvodce nedělal klasický výklad, ale vyprávěl zajímavosti. Provedl nás upravenými částmi důlního díla a postupně jsme se dostali i do neupravených částí s opravdovým důlním blátem. Železná ruda, která se tu těžila, neměla příliš vysoký obsah železa. Důl byl od padesátých let v podstatě prodělečný. Tehdejší vedení dolu dokonce švidlovalo a vzorky vytěžené horniny míchali se vzorky hornin s lepší výtěžností z jiného dolu, aby jim to nezavřeli. S těžbou na tomto místě začal starý italsko-rakouský rod Colloredo-Mansfeldů. Tenkrát se to vyplatilo. Opět jsem musel obdivovat vytrva vytrvalost a pracovitost lidí z montánního spolku, kteří mají důl jako koníčka a pracují na tom, aby jednou (až to stihnou udělat) mohl být otevřen jako důlní skanzen pro veřejnost. Exkurze byla zejména díky přístupu průvodce fajn, teplota v dole +10°C, vlhkost 100%. Proti tomu co nás čekalo venku ideál. Venku bylo opravdu, ale opravdu horko. Exkurze v dole trvala zhruba 3 hodiny. Motorky stály na sluníčku a na mojí ukazatel teploty oleje říkal 60°C. To nebyla teplota které dosáhnul při příjezdu, protože ze Řevnic je to sem kousek a ohřát se cestou moc nestačil. Sedli jsme si na vařicí sedla a podle plánu vyrazili na Dobříš k benzince abychom se tam potkali s Bohoušem, který musel v sobotu dopoledne do práce. U stánku jsme si dali výborné klobásy na grilu, něco k pití a řešili do jaké míry pokračovat v tom horku ve stanoveném plánu jízdy. Dospělo se ke kompromisu. Část sestavy se cestou oddělí a pojedou se do Řevnic koupat. Zbytek bude pokračovat po uvedené trase do Českého krasu a koupání s občerstvením bude v autocampu v Srbsku. Tak se stalo. K večeru jsme se v Řevnicích potkali a trávili zbytek horkého večera dílem na cvičáku a dílem v nejbližší restauraci. V neděli ráno byl rozjezd domů a podle mých informací všichni dojeli v pořádku. Zhodnocení? Dobrá parta, počasí nám přálo až moc. Špatné je, že máme za sebou asi větší část sezony, která letos, pokud se týká počasí, moc nevychází.

Miloš

VII. sraz Iron Dogs - Lučkovice

Konečně jsem se dostal k tomu, abych napsal jak to bylo na VII. srazu Iron Dogs v Lučkovicích. Už odjezd byl bezva. Stanovil sem jej nejprve na čtrnáctou hodinu. Vzhledem k předpovědi počasí, po bedlivém sledování radaru jsem jej uspíšil o hodinu. Odešlo se kvůli tomu dřív z práce, obléklo a šlo uložit na motorku bagáž. V tom okamžiku se od někud vynořil mrak, který na radaru neexistoval, začala bouřka a mimo jiné také padat kroupy. Po chvíli to přestalo, pak opět začalo, přestalo, začalo...No abych to zkrátil: hodinu jsem se z garáže koukal jak prší a kouřil u toho doutník. Nakonec se vyjelo v oněch 14 hodin. Tím jsme ovšem nestihli plánovanou průrvu v mračnech a od Přibrami jsme jeli v přívalovém dešti. Pršet přestalo asi 6 km před Lučkovicemi, kam jsme dorazili za slunce. Ve čtvrtek jsme měli naplánované projetí trasy společné jízdy. Meteorologové předpověděli, že nad píseckým a plzeňským okresem nemá pršet. To se celkem potvrdilo, jenom místy lehce mžilo. Pršet překvapivě začalo až po našem návratu. V pátek jsme potřebovali natankovat a chtěli jsme se podívat na Rakovice. Vyjeli jsme za sucha a dorazili pochopitelně za deště. V Rakovicích se nic neděje. Přibyly dvě hromady hlíny (v době našeho pobytu bláta) před jídelnou. Tráva neposekaná. Prostě opuštěný objekt. Celkem smutný pohled. Začali se sjíždět účastníci akce. První přijel Petr - Viragodědek. Chvilku po jeho příjezdu mi volala plzeňská policie, která nám měla při průjezdu Plzní v sobotu asistovat. Ptali se kolik nás bude. Řekl sem, že mělo být 50 motorek, ale zatím jsme 3. Policista prohlásil že se nediví, dal mi telefonní číslo abychom se mohli dohodnout na dalším postupu. Skoro jsme se ale začali divit my, protože začali přijíždět další a další účastníci. Mělo nás být asi 60 a skutečný počet byl 35, což si myslím, že v tomhle počasí bylo možné považovat za úspěch. Večer bylo posezení u krbu a pokec. Někteří z nás se spolu neviděli rok, takže bylo o čem mluvit a na co vzpomínat. Sobota ráno-den společné vyjižďky. Předpověď počasí pravila, že dopoledne nebude pršet v píseckém okrese a bude v plzeňském. Opravdu neprší. Po snídani řadíme motorky, já řeším technickou závadu a Vašek dává rozpravu před jízdou. Popisuje trasu, vysvětluje kde a proč se zastaví atd. Takřka přesně v 9:00 podle plánu vyjíždíme. První naplánovaná zastávka byla v Nepomuku. Tady sem předal vedení sestavy Vaškovi. Ten si vzal výstražnou vestu, já rukou udělal pokyn "motory natočit", chvíli jsme počkali a vyjeli. Proč to několik motorek nestihlo nevím, proč nejeli po určené trase také ne (všichni měli dostat mailem pokyn, jehož součástí byla mapa trasy a navíc jí Vašek při rozpravě vysvětlil). Skupina Iron Dogs jela v předu a odtud skutečně není poznat jestli jedou všichni. Ono těch záhad na cestě bylo víc. Další zastávka spojená s tankováním byla v Přešticích u pumpy. Cestou tedy další záhada. Zřejmě pro řidiče a spolujezdkyni na Sportsteru bylo důležité předjet sestavu a vklínit se mezi nás na druhou pozici. Já důvod nechápu. Další záhada při odjezdu od pumpy byla, proč řidič V3 patřící někam dozadu se potřeboval nutně natlačit na pozici ve které jsem dosud jel já. Brzdy mi fungují, takže vyřešeno v pohodě. Další zkušenost s V3 byla při vjíždění na parkoviště před restaurací. Parkoviště bylo vyznačené páskou a bylo na něj možné vjet jenom jedním vjezdem. Všichni jsme se před tímto vjezdem řadili a postupně vjížděli na parkoviště. V3 se rozhodl, že pojede kolmo přes naší najíždějící řadu. Jeho průjezd vyšel opět na mně a kolegu vedle mně. Naše brzdy dobré a pán si nás možná ani nevšimnul, neboť hleděl upřeně pouze před sebe. Předpokládaně se hezky rozpršelo a my pokračujeme v cestě do Plzně. S policejním vozem jsme se setkali na domluveném místě, průjez Plzní vedený Vaškem i přes déšt proběhl bez problémů, neztratil se nikdo. Dorazili jsme do DP Plzeň na domluvenou exkurzi. Exkurze byla velmi zajímavá, ukázali nám centrální dispečink, kamerový městský systém, vysvětlili způsob řizení městské dopravy, podívali jsme se do malé vodní elektrárny. Ta bohužel nemohla být v provozu. Byl tak vysoký stav vody, že pod jezem bylo tolik vody jako nad ním a proto turbína, nemajíce vodní spád, nemohla pracovat. Dále jsme si prohlédli hlavní rozvodnu a její dispečink. Službu mající technik nám i předvedl simulace některých závad, abychom viděli jak to vypadá "když je zle". Prohlídka skončila v měnírně a u kabelových rozvodů, které křižují celou Plzeň. Vycházíme celkem bez překvapení do deště, nasedáme a jedeme na oběd do restaurace Na Spilce v areálu Prazdroje. Perfektně označenou trasou nás vede plzeňák Zdeněk. Cestou byla spousta semaforů, kolona se roztrhla a někteří "hladovci" přehlédli značení trasy. Zděněk se pro ně vrátil a tak bez oběda nezůstal nikdo. Restaurace byla obrovská, jídlo dobré, obsluha celkem svižná, ceny přiměřené. Někteří účastníci jeli z oběda domů a my ostatní vedeni Zdeňkem v celkem silném dešti vyrazili na druhou polovinu trasy zpět. Proběhlo plánované tankování v Nezvěsticích. Z Nezvěstic někteří vyrazili na svou pěst a zbytek sestavy se vydal do Lučkovic. To už nepršelo, ale lilo. Jeli jsme bezpečně a byli čím dál mokřejší. Částečně to vzdal i můj nepromoknutelný nepromok a tak sem seděl v louži. Myslím, že všichni jsme byli dost rádi, když se objevila cedule RZ Lučkovice. Vylili jsme boty, a jali se sušit. Po výborné večeři opět posezení u krbu a vyprávění zážitků. V neděli ráno pršelo jenom trochu. Vzpomněl sem si na Foresta Gampa, líčícího svoje zažitky z vietnamské války: "Pořád pršelo. Pršelo zezhora, pršelo zespoda, pršelo ze stran. Když někdy přestalo pršet byly vidět hvězdy". To štěstí jsme neměli. Nepatrná říčka která za normálního stavu teče asi 300m od kempu se přiblížila asi 10cm pod úroveň příjezdové (v našem případě odjezdové cesty). Po dobré snídani nakládáme bagáž a jedeme domů. Cestou překonáváme na silnici "vodní toky" a "blátotoky" z polí a polních cest, hluboké odhadem až 15cm. Nemít svojí motorku tak rád, bylo by možná lepší koupit jinou než jí umýt. V Řevnicích nás očekávala povodeň, evakuace níže položených částí a ostatní jevy k tomu patřící. Některé silnice byly zatopeny, ta na naší trase ne. Máme za sebou první letošní vícedenní sraz. I přes opravdu kalamitní počasí docela vyšel. Nikdo z nás myslím nelitoval, že se zúčastnil. Atmosféra byla bezva, nikdo nebědoval, nenadával na nepřízeň živlů a pokud je mi známo, všichni jsme se vrátili ve zdraví. Co se mi nelíbilo, byla nedisciplinovanost pár jezdců. Jízda v sestavě je nádherná a bezpečná, když se dodržují její zásady. Ti co je nedodržují ohrožují ostatní a přidělávají jim starosti. Jestliže třeba v "šachovnici" vjede někdo někam kam nepatří, musí se mu všichni přizpůsobit a sestavu přeřadit. Podobně nepraktické a nebezpečné je když někdo nepochopí důležitost šachovnice. Zejména ve městech se spoustou křižovatek se tím sestava zbytečně prodlužuje. Pak se zpomalují odjezdy z křižovatek a kolona se trhá. Další zásadou je, že každý si hlídá jezdce za sebou. V případě, že ho nevidí, zastaví. Tak se tato informace přenese postupně až k vedoucímu jezdci, který jinak nemám šanci poznat, že vzadu někdo chybí. Další dost významnou a nebezpečnou chybou je, když jezdec jedoucí na levé straně při odbočování do prava si zatáčku zkrátí a toho vpravo za sebou jedoucího zavře. No nic, nejsme na školení. O zásadách jízdy v sestavě se toho všude píše spousta. Přeji všem zúčastněným i nezúčastěným na dalších srazech tak výbornou atmosféru jako byla v Lučkovicích, mnohem lepší počasí, hezké zážitky z letošní sezony a vždy návrat ve zdraví a pohodě.

Miloš

Zahajovačka 2013 Milín - Rožmitál pod Třemšínem

Počasí, které by v březnu už mohlo být trochu jarní, předvádělo už dlouho skopičiny. Neměl sem jasno, jestli na zahajovačku pojedu. Psali jsme si s organizátorem a nakonec vymysleli, že při nejhorším bychom jeli auty. V sobotu ráno jsou na teploměru +4°C (jedna z nejvyšších teplot za posledních několik měsíců) a není poprášeno sněhem (také rarita několika posledních týdnů). Je rozhodnuto - jedu - teď ještě čím. Po desáté hodině rtuť teploměru vystupuje na celkem pěkných skoro 6°C. Jdu se podívat na zahradu, jak to vypadá v reálu. Venku jsem usoudil, že už sem jel na motorce za horších podmínek a bylo rozhodnuto. V rámci hesla "není špatné počasí, je jen špatně oblečený motorkář" jsem se oblékl patřičně a vyjel. Nechtěl sem jet po dálnici do Milína a tak sem se vydal svojí oblíbenou "zadní" trasou na Příbram a Rožmitál pod Třemšínem. Po asi 15km mně zastavil zákaz vjezdu a objížďka. To by mně vždycky sebral čert, když není nikde předem na zákaz a objížďku upozornění a tím pádem pozdě se pak musí řešit náhradní trasa. Musel sem na přes Dobříš, tj. zajížďka 20km. Kdybych byl na objížďku upozorněn včas, jel bych rovnou jinou cestou. Přemýšlím, kolik lidí to musí řešit, kolik projedou zbytečně benzínu nebo nafty... No nakonec stát má víc na spotřební dani a DPH tak mu to vyhovuje. Příjíždím do Příbrami a pokračuji na Rožmitál. V Rožmitále musím ještě něco zařídit a tak zvažuji zda to napřed vyřídit a pak jet do muzea kde je sraz, nebo naopak. Kousek před koncem Příbrami vyjíždí z vedlejší na hlavní skupina motorkářů. Zařazuju se na konec skupiny a mám vyřešeno kam dřív. Po dojezdu na parkoviště před muzeem se všichni diví, kde se tam beru, když jsem s nimi z Milína nevyjel. V muzeu se věnujeme soukromé sbírce automobilů značky Aero (a pár jiných). Je zde i Aero 30 Sodomka. To bylo moje první auto po vojně. Pak se ještě jdeme podívat na mistry cvočkaře a jejich řemeslo. Cvočkařství má v Rožmitále velkou tradici. Cvočkaři vyráběli skoby, cvočky, hřebíky, kramle a například šereky. To je specielní výrobek potřebný k okování vojenských bot. Z toho měli výhodu - nemuseli ve světových válkách na vojnu, právě pro důležitost okovávání vojenských bot. Během naší návštěvy si stěžovali, že jim to moc nejde, protože je zima a železo příliš rychle chladne. Po prohlídce jsme ještě trochu pokecali, já zodpověděl pár dotazů na sraz v Lučkovicích a vydali se domů. Cestou zpět už byla docela zima. Myslím že všichni my všichni účastníci jsme měli dva pocity společné: nikomu nebylo teplo, ale všichni jsme byli rádi, že jsme jeli.

Miloš

Výstava Motocykl 2013

Výstavu jsem navštívil po tříleté pauze. Nechci jí do podrobna hodnotit. Tři roky jsem vynechal proto, protože v roce 2009 po požáru Průmyslového paláce připomínala vietnamskou tržnici a nebyly zde ani významní dovozci motorek, kteří se přestěhovali na "trucvýstavu" do Brna. Na letošním ročníku jich také příliš nebylo, ale výstava byla alespoň o motorkách. Překvapila mně mohutná navštěvnická účast, která se v sobotu projevila už velmi dlouhou frontou na vstupenky. Podle mně to bylo způsobeno ve stejném termínu, tentokrát v Praze, pořádanou výstavou Motosalon. Spousta návštěvníků se zřejmě rozhodla prohlédnout si výstavy obě. Teď již ale výstavě samotné. Značnou plochu v centru pavilonu zabírala expozice firmy Victory. Firma začínala v roce 1998 jedním modelem a postupem času se stala významným výrobcem amerických těžkých cruiserů z nichž zde celou řadu předvedla. Mně osobně se jejich až příliš futuristické motocykly moc nelíbí, ale to je jen věc názoru. Na tuto expozici navazovala expozice firmy v minulosti úspěšného motocyklového závodníka jezdícího pod číslem 43 Martina Rigy s názvem MR43. Byly zde vystaveny Custom Bikes - motorky postavené podle přání zákazníků. Mezi těmito expozicemi jsem narazil na motocykl Indian Chief. Firma Indian byla založena v roce 1901 a v roce 1953 zkrachovala. V roce 2011 značku koupila společnost Polaris Industries. Uvedený motocykl je zástupcem nové modelové řady. Jeho cena na našem trhu je "více než malá". Asi nejzajímavější částí výstavy byly samozřejmě "stavby". Byly zde k vidění docela kuriozní nápady. Zaujal mně například kanistrový uzávěr nádrže, mohutný stavoznak na jejím boku nebo přívěsný vozík s užitečným vybavením. Zajímavé byly i vystavené dragstery. Lahůdkou byl pro mně motocykl Jawa 500 OHV Speciál z roku 1931. Vystavený stroj byl jedním z posledních, celkem 1016 vyrobených kusů. Pravé křídlo Průmyslového paláce bylo věnováno bezpečnosti provozu, motocyklovému příslušenství a výbavení. Byl zde zastoupen i projekt "Bezpečně na motorce", jehož je náš klub partnerem. Na výstavě samozřejmě nechyběly ani trojkolky a čtyřkolky. Co říci závěrem. Potkal jsem známé a kamarády, pokecal s nimi, pozřel dobrý, ale poněkud předražený oběd, viděl věci některé zajímavé a nemrzelo mně, že jsem na výstavě byl. Fotky jsou v sekci "Fotografie ze života Iron Dogs".

Miloš

Zduchovice 27.10.2012

Je to první článek, který píšu o akci kde jsem nebyl. Zduchovice jsou již několik let místem našich setkání u příležitosti zahajování a ukončování sezony. Mělo tomu tak být i letos, ale..... Předpovědi počasí předpovídaly počasí nic moc, ale kdyby byla jenom zima, jel bych. V sobotu ráno jsem se podíval na teploměr. Ukazoval +1°C, potom z okna - dost silný déšť. Kolem 10 hod začalo sněžit a sníh dokonce zůstaval ležet. Tak zlé to nepředpovídaly ani "rosničky". Sněžit mělo nedřív od 600m.n.m., pak od 400 m.n.m., ale my jsme 217. Informace o ději mám pouze převzaté. Zúčastnili se tři motorkáři v autech a jeden tvrďas na motorce. Koně v tom počasí vzali ven jenom dva, takže tradiční program byl zřejmě značně omezen. Tvrdý motorkář po našich slovech uznání prohlásil, že se jednalo o stařeckou nerozvážnost. Když ho na zpáteční cestě začalo čím dál tím častěji předbíhat zadní kolo, povolal na pomoc dodávku a zbytek cesty dokončil zdráv a s motorkou naloženou v ní. Takže letos ukončovačka vlastně nebyla. Že by letošní sezona vydržela až do příští?

Miloš

Tachlovický trojúhelník 9.9.2012

Na našem tradičním startovním místě, cukrárně, jsme sešli ve stanovený čas. Poklábosili, kávu dali a vyjeli směrem na Tachlovice. Cestou Pepa projevil přání ukázat Zuzce lom Velká Amerika. Vzali jsme to tedy malinkou zajížďkou, podívali se, udělali skupinovou fotku a pokračovali. Veteránů byla spousta a některé opravdové unikáty. První veteránská kategorie Past (vozidla starší dvaceti let) mi vzhledem k mému věku připadá málo veteránská. No ale lepší už to nebude. Letos poprve jsme si počkali na závod a viděli vozidla v chodu. Závodilo i Aero 30 s karoserií Sodomka. Tohle auto jsem si pořídil hned po vojně (moje první auto). Bylo ve strašném stavu. Rozebral jsem ho na kousky, zrevitalizoval, asi 3 roky s ním jezdil a pak prodal (já blbec) za málo peněz nějakým studentům. Tenkrát se to jako vzácnost tak nebralo a já nemyslel dopředu. Po ukončení závodu jsme se projeli Českým krasem, najedli a napili v autokempu v Srbsku. Odpoledne jsme se rozjeli k domovům. Byla to fajn neděle.

Miloš

Tenkrát na západě 11.8.-18.8.2012

Západní směr jsme si vybrali. protože to tam neznáme a konečně jsem se dostal k tomu, abych napsal zprávičku o našem tamním pobytu. Sice při tom možná budu trochu bojovat se sklerózou, ale asi to dobře dopadne. Odjeli jsme v sobotu za docela příjemného počasí a regionální předpovědi slibovaly "bezdeštno". Cesta probíhala celkem dobře. V Přešticích budovali kanalizaci a byla tam objížďka. Navigace se tvrdě chopila práce a vymyslela úplně jinou variantu cesty do Kdyně. Jak se ukázalo na zpáteční cestě, byla tahle varianta poněkud pohodlnější, ale nepředbíhejme. Protože jsme přijeli uplně od jinud (z druhé strany) než bylo plánováno, bylo nutné kemp hledat, což nakonec dopadlo dobře. Po ubytování jsme šli na rekognoskační procházku po okolí a dali pivo v přilehlé restauraci. V neděli jsme se jeli podívat na Chodské slavnosti do Domažlic. První nás upoutala výstava veteránů, kterou pořádal místní veteránský klub. Asi nejzajímavějším exponátem byla hasičská "Máňa". Tím ale neříkám, že by jinak nebylo na co se dívat. Exponátů bylo dost a hodnotných. Pokračovali jsme směr náměstí. Cestou jsme potkali dva Jeepy. Dle jejich majitele jeden osvobozoval republiku a druhý válčil v Koreji. Když viděl náš zájem o ně, pravil ať si zkusíme sednout. Vybral jsem si ten osvobozovací. Tedy přítelé, nechápu jak mohli američané v takhle malém autě válčit. Jenom nastoupit v motorkářském oblečení nebylo moc jednoduché. Pak s volantem na hrudníku a koleny pod bradou nic moc posezení. Na náměstí byla spousta stánků s kde čím. Podívali jsme se na vystoupení skupiny historického šermu a tu vystřídala...řevnická hudební skupina Třehusk. Nevím, jestli ze setkání tady byli více překvapeni oni, nebo my. Posléze jsme usoudili, že dost bylo slavnosti a přesunuli se do Klatov. Před mnoha a mnoha lety jsem tam byl v katakombách, kde byly mumie. Katakomby jsme našli a zhlédli. Z mé strany velké zklamání. Všude dlažba, koberce, sklo, nerez a dobrodružství nikde. Před těmi mnoha lety to tam vypadalo jinak. Ještě jsme se po Klatovech prošli, udělali pár fotek a jeli zpět do kempu. V kempu jsme mezi tím získali nové sousedy - bezva lidi. V pondělí jsme se rozhodli pro výpravu na věž Koráb. V kempu nám řekli, že k ní vedou všechny turistické značky. Nabrali jsme směr a vyrazili. Celou cestu k rozhledně jsme nenašli značku jedinou. Ono se zdá jednoduché trefit k rozhledně, jenomže ona je na kopci a v lese není vidět. Trefili jsme. Prohlédli jsme si to tam, vypili pivo a vydali se jakousi okružní cestou do Kdyně. Nejprve podle značek, posléze podle instinktu, protože značky se ztratily. Byla tam spousta pokácených stromů. Značky možná byly na nich. Kdyni jsme našli a v ní i plánovanou restauraci U Votrubů s vynikající drškovkou, topinkou s nějakou pikantní směsí a pivem z Popovic. Obsluha nás sice po nějaké době zaskočila dotazem, máme-li nějaké poslední přání (to se říkalo před popravou), ale pak vysvětlila, že za chvíli budou zavírat. Na úterý jsme naplánovali návštěvu "Stezky v korunách stromů" v Bavorsku. Cesta tam byla docela složitá, ale navigace nás tam skoro dovedla. Konkrétní místo kde stezka je, jsme posléze vypátrali podle mapy na nějakem plácku. Zjistili jsme, že se tam s motorkáři docela počítá.Mají specielní parkoviště na kterém se neplatí a k dispozici uzamykatelné skříňky na uložení oblečení, helem atd. Výtahem (lze i po schodech, ale zážitek - výtah v lese) jsme se nechali vyvézt na lávku vedoucí k pokladnám, zaplatili 8 éček a jsme v korunách. Stezka je celodřevěná konstrukce, místy asi 20m nad zemí. Někde lze alternativně použít "dobrodružnější trasu". Občas jsou zde informační tabule co je k vidění. Například Lučišník bojující s kůrovcem. Co je opravdu zajímavé, je vyhlidková věž. Je vysoká 44m, celodřevěná, bezbarierová a je z ní vidět dost daleko. Při sestupu z věže jsem si vzpomněl, že sem nechal na motorce navigaci. Ještě, že prohlídka věží končila, neb jsem nasadil k návratu značné tempo. Navigace na motorce zůstala. Buď se v Německu navigace nekradou a nebo kolem nás byli samí slušní motorkáři. Negativní na tomto výletu bylo, že nikde cestou neměli wurst. Dali jsme si ho až po návratu. Ve středu se jede do muzea řemesel. Bohužel se tam nesmělo fotit, jinak opravdu moc pěkné. Všechna muzea řemesel, která jsem zatím viděl, vystavovala pár zařízení souvisejících se řemeslem a spoustu nástěnek. Tady to bylo jinak. Řemesla, od zubaře, přes kováře, řezníka a desítky dalších až po hospodu. Více než 1000m čtverečních plochy a 7000 exponátů. Vše v chodu a nástěnky se nekonaly. Obdiv patří našemu průvodci a spolumajiteli muzea, za realizaci takové sbírky. Další atrakcí tohoto dne byl vodní svět. V malém zatopeném lomu byla podvodní pozorovatelna. Něco jako batiskaf asi 12 - 15m pod hladinou, ze kterého bylo možné pozorovat a (což nebylo jednoduché) fotografovat ryby. Ve čtvrtek jsme se rozhodli pro pěšácký den a navštívili takřka novou zříceninu středověkého hradu. Takřka novou, protože jí vystavěli nadšenci jen podle dokumentace a zbytků hradu, dost nepatrných. Cestou jsme malinko zmokli, v lese potkávali srnky a opět docela hezká procházka. V pátek jsme si uvědomili, že vlastně ze Kdyně, od které jsme kousek v kempu, známe jenom silnici a tak jsme se vydali na exkurzi městečkem. Náměstí není fotogenické, protože je celé ve stylu parku, zarostlé stromy. Vzniklo jen pár fotek: motobar, hotel který asijský podnikatel předělal na prodejnu, hlavní ulice a již dříve zmíněná restaurace. U řezníka a uzenáře Bláhy jsme koupili buřtíky na večerní oheň a shlédli nádherné uzené, zcela čerstvě donesené z udírny. Škoda, že jsme ho objevili až poslední den pobytu. Večerní buřtíky na ohni s přáteli byly fajn. No a přišla sobota - den odjezdu. Naložili jsme stroje, rozloučili se (smutné) a vyrazili k domovům. My v péči navigace, cestou kterou jsme před týdnem měli přijet. Trasa byla bezesporu zajímavá, docela hezká, ale po asi 90km jsme museli zastavit a nechat odpočinout sedací části, naklepané jako řízky. Jinak dojezd v pořádku. Byl to hezký týden, škoda, že tak utekl.

Miloš

Banji Road 27.-29.7.2012

Akce oficiálně začínala v sobotu, ale možnost příjezdu na psí základnu byla už od pátku. Po minulém ročníku, který by se dal přejmenovat na "Banji - Bahno - Road" kvůli poněkud nepříznivému počasí to tentokrát vypadalo lépe. Možnost přijet v pátek využil Michal, s ještě v tu chvíli nečlenem, Bohoušem. Poklabosilo se u piva a doutníku, chlapci skákli na večeři do restaurace. V sobotu byl stanoven oficiální sraz, ráno v oblíbené cukrárně. To se podařilo. Káva, dortík, doutník a po 10 hod vyrážíme v počtu 8 jezdců na trasu společné jízdy. Jedeme do Příbrami na soukromou exkurzi v dole Marie. Cestou pořizuje Jaqes videodokumentaci, ze které vzniknul klip. Klip je k vidění na novém odkazu "Videa ze života Iron Dogs". Na tento odkaz budou postupně přibývat další videa z našich akcí. Ale zpět k vyjížďce. Do objektu přijíždíme trochu dřív než máme, čekáme a průvodce nikde. Volám, ale telefon nikdo nebere. Po nějaké době se průvodce objevuje a říká, že měl objednávku na dobu před hodinou. Zřejmě někde chyba, ale on se vůbec pohyboval trochu "mimo čas". Pán pravil, že může až za hodinu. Nevadí, poradil nám super restauraci a my tam dáme oběd. Oběd byl vynikající a po něm se vracíme zpět na šachtu. Tentokrát již s časem nejsou problémy, fasujeme hornická světla a vydáváme se s pánem pod zem. V dole došlo v roce 1892 k tehdy největšímu důlnímu neštěstí v Čechách. Nastal zde požár, při kterém zahynulo 319 horníků. Požár zavinil jeden horník, který neopatrně odhodil doutnající knot z kahánku (snad to nebyl vajgl) a ten zapálil tehdy dřevěnou výdřevu. Podzemní i nadzemní čast prohlídky byla zajímavá. Pán zodpověděl všechny naše zvídavé dotazy. Poděkovali jsme mu za provádění a výklad, usedáme na stroje a míříme: no kam jinam, než do cukrárny. Já jedu ještě natankovat a kolegové ulovit něco k věčeři. Na "základně" je koupání v řece aby se "omyl prach a pot z cest". Já, zbaběle přiznám, se jenom osprchoval. Večer zase povídání, pivo doutníček, v mém případě dýmka, Kamil vínečko, prostě co je komu milé. Bohouš se ten večer stal našim novým členem. Upustili jsme od čekatelství, protože na naše akce jezdí už dva roky a dobře ho známe. Ráno jedna část účastníků odjíždí domů a druhá, no schválně jestli to uhodnete? No přece do cukrárny. Ono se nám moc nechce loučit. Nastat to ale muselo. Bohouš dostává klubovou samolepku a odjíždí už jako člen Iron Dogs. Tak ať se mu mezi námi líbí pořád. Abych to shrnul: Projeli jsme se za dobrého, možná až zbytečně teplého počasí, viděli zajímavé věci, dobře se najedli a napili, dost se zasmáli a pobavili. Foto a video dokumentace jsou na příslušných odkazech.

Miloš

Sejdeme se u Děčína 1.-8.7.2012

Pojali jsme tuhle akci, jak bývá našim zvykem jako týdenní dovolenou. V neděli se "rosničkářům" poněkud vysmekla předpověď teplot. Tropy se nekonaly a bylo na cestování velmi příjemně. Po příjezdu jsme složili věci z motorek a jeli nakoupit potravu. Po aklimatizaci zašli na pivo do blízké restaurace. Personál si nás od minulého roku pamatoval. Asi jsme nezapomenutelní. V pondělí jedeme do míst kde Jarka trávila mládí - no dobře, tak dětství. Mimo jiné jsme prošli Tisské skály, pískovcové útvary velmi podobné Prachovským skalám. Večer přišla bouřka. Pršelo dost, před oknem jsme měli silnici s asi 15cm vysokými obrubníky a dost slušným sklonem. Voda která po silnici tekla sahala do poloviny obrubníků. Pak přišel silný vítr, foukal proti proudu a voda začala téci do kopce. Zajímavý pohled, když na to člověk kouká ze suché a pevné budovy. V úterý mně to opět táhne pod zem. Jedeme se podívat do dolu v Českém Jiřetíně. Důl nic moc, ale průvodce byl opravdu zábavný. Pokračujeme do Jablonné v Podještědí podívat se na klášter a katakomby. Mimochodem v horkém počasí mohu návštěvu míst jako jsou doly a katakomby doporučit. Je to osvěžující. Navigace nás vede po silnici s úžasnými dírami. Kličkujeme s motorkami mezi nimi a mnohdy ani nedohlédnu jejich dno. No to přeháním, myslím, že žádná nebyla hlubší než 40cm. Malinko jsme zmokli, ale celkem nepatrně. Ve středu jedeme do Drážďan. Centrum města si prohlížíme z motorek, protože zaparkovat není moc kde. Pak jsme místo přece jen našli a bylo zrovna před ordinací zubaře. Nedivím se. Při zpáteční cestě jsme se jeli podívat do prodejny Louis. Čtvrtek a pátek jsme věnovali mimo motorkovým aktivitám - vycházky, hledání hub atd. V sobotu je hlavní bod programu. Společná jízda vymyšlená a vedená Pinim. K pumpě v Ústí přijíždíme všichni včas. Dáme kafíčko, pokouříme a Piny dá rozpravu před jízdou. Přesně v určený čas vyjíždíme do hor. Na Cínovci doplňujeme PHM a míříme k pidi leteckému muzeu. Dali jsme si wurst, prohlédli expozici a začalo trošku pršet. Pokračujeme v cestě a zastavujeme na přehradě Flaje. Většina účastníků obléká nepromoky. Přestává pršet. Jedeme do Duchcova na zmrzlinu a dortíky do cukrárny. Po občerstvení pokračujeme do Teplic. Tady navštěvujeme největší prodejnu motocyklů a příslušenství v regionu. Oficiální společná jízda tady končí a začíná pršet. Děkujeme Pinimu za nádherně připravenou trasu, loučíme se a odjíždíme směrem na Děčín a Ústí. Cestou se skupinka rozděluje a jednotlivci míří ke svým cílům. My do Děčína. Chvílemi prší dost, ale před námi to asi bylo horší. Na silnici je naplavená spousta bláta a kamínků, chvíli jedeme kolem potoka, kterým teče zřejmě velmi nadstandartní množství vody. Dojíždíme kolonu vozidel, kterou vede blb v jakémsi stavebním stroji. Jedeme asi 8km rychlostí 30km/hod. Předjet není kde a blba nenapadlo, že by mohl někde zastavit a nechat kolonu předjet. Prší čím dál tím víc. V Děčíně přijíždíme k benzínce od které jsme vyhoštěni, protože nejde proud. Inu prší a jsme v Čechách. To je zase kalamita. Za malý okamžik po příjezdu do místa kde bydlíme přestává pršet a my se můžeme začít sušit. V neděli balíme a jedeme domů, což se nám podařilo v pohodě. Byl to fajn týden. V místech kde jsme byli se nekonaly žádné "extrémní ničivé klimatické jevy", vyjížďka byla perfekně připravená a vedla nádhernými místy.

Miloš

VI. sraz Iron Dogs - Lučkovice 25.-27.5.2012

Začal bych od počasí. Sledoval jsem ho už týden před srazem. Předpověď se měnila několikrát denně v hodnotách od apokalypsy po přijatelno a zpět. Odjížděli jsme už ve středu, abychom ve čtvrtek vyzkoušeli trasu, připomněli se v Temelíně a u "Číňanky" na oběd. Tak tedy poslední pohled na radar, satelit a předpověď (v pátek hezky, v sobotu přijatelně, v neděli déšť). Protože ubytování v Lučkovicích máme až od pátku, míříme do Štědronína (tam byl loňský sraz). Paní vedoucí s údržbářem Romanem nás vítají. Ubytujeme se, najíme a jdeme se projít po lese. Večer s personálem vzpomínáme na loňský sraz a další "lumpárny". Po roce si paní vedoucí pamatovala z té spousty lidí, kromě nás organizátorů, dva naše členy. Nebudu jmenovat. Oni to vědí a ostatní by záviděli. Ve čtvrtek sedláme stroje a vyrážime. Jedu stejnou rychlostí, jakou povedu kolonu, abychom mohli případně upřesnit časy. V převáděcím centru Temelína potvrzujeme akci a jedeme k číňanům. Zde je také všechno v pořádku, takže odjíždíme přes Tálín k Bik ers Crownu v Písku. Tady zapínám navigaci. ať nás vede do Lučkovic. Vede, cestou pěknou, ale poněkud složitou. Silnice od Mirotic je příšerná. Je utvořena ze záplat. Možná kdyby silničáři ponechali původní díry bez oprav, bylo by to lepší. V rekreačním zařízení ladíme detaily (např. od kdy bude otevřen bar) a jedeme zpět do Štědronína. V pátek zabalíme (jak já to nesnáším a přitom tenhle kousek dovolené je jako putovní tábor) a jedeme se přeubytovat do Lučkovic. Správkyně po příjezdu pravila že není uklizeno a máme 2 hodiny počkat. Sdělil sem jí, že náš příjezd byl domluven na tuto hodinu s jejím vedoucím. A najednou to šlo, za čtvrt hodiny vybalujeme v našem "apartmánu". Jedeme se ještě projet a po návratu nastává vítací období, neboť "účastníci zájezdu" začínají přijíždět. Následuje večeře, buřty na ohni a posezení na terase a v baru. Bylo dost legrace. Některé hlášky byly nezapomenutelné. Např. tlutší pánové, no nakonec i dámy, mají OTP. Jo vy nevíte co to je OTP? No přece Ozdobný Tukový Prstenec. Nezapomenutelné byly inscenované "hádky" mezi Jaqesem a Pepou. Kdyby člověk nevěděl, že se jedná o představení, očekával by, že začne téct krev. Možná, že lidé, kteří je neznají byli vyděšeni. Spát se jde kolem půlnoci, protože druhý den je snídaně od 7:00 hod. Po docela vydatné snídani řadíme více než 60 motorek do sestav a přesně podle plánu v 8:30 vyjíždíme na trasu společné vyjížďky. Do Temelína jsme přijeli dřív než jsme měli, ale myslím, že to moc nevadilo. Při exkurzi byl promítán film 3D a musím se přiznat, že jednou jsem skoro uhnul před letícím neutronem (nebo co to bylo). Po exkurzi máme do odjezdu na oběd čas, tak se fotí, kouří a klábosí. Po dosažení času T (nebo vlastně O = oběd) jedeme Do Týna nad Vltavou. Po příjezdu jsme v reálu svědky konkurenčního boje. U parkoviště jsou dvě restaurace. V jedné to bylo objednané. Část výpravy zaparkovala blíž k té druhé. Okamžitě z ní vyběhla obsluha a zmocnila se jich. Oni, protože netušili, že oběd má být v té druhé, upadli do jejích spárů. Prostě vlčí život v kapitalismu. V té "naší" restauraci bylo jídlo výborné, porce velké, ceny rozumné a obsluha milá a rychlá. V té druhé nevím, ale protože nikdo si nestěžoval na žaludeční problémy, asi také v pořádku. Zdeněk na chvíli poskytnul motorku jako atrakci malinkému dítěti, Brumlík povozil po parkoviští servírku od "číňanů", nasedáme a jedeme přes Tálín do Bikers Crownu. Prohlédneme, někteří ještě dají kávu ve vedlejší středověké hospodě. Já po dohodě předávám vedení kolony Mannovi. Je místní a zná prý snad lepší cestu než moje navigace (to mně moc nepřekvapilo). Před odjezdem se ještě domlouváme na "vložené" atrakci. Zastavíme se v Miroticích na náměstí na zmrzlinu - údajně nejlepší zmrzlina v kraji a je to pravda. Kolem 17:00 hod přijíždíme zpět do Lučkovic. Po výborné večeři opět poklábosíme, něco a lko i nealko nápojů popijeme a jdeme na kutě. V neděli je snídaně rozumně od 9:00 hod, takže před ní ještě stačíme zabalit. Personál asi počítal s hladovci, takže začal vydávat mnohem dřív než v 9:00. Strava opět vydatná, uvedená nebo zakončená česnečkou. Po snídani nakládáme bagáž na motorky, loučíme se a rozjíždíme se domů. Co říci na závěr. Ukončím u toho, u čeho jsem začal. Počasí po celou dobu trvání srazu bylo takřka ideální. Nebylo zbytečné vedro a nespadla kapka. Trasa společné jízdy vedla po pěkných, bezpečných silnicích a během ní nedošlo k ničemu mimořádnému. Všech více než 60 účastníků se zřejmě snažilo dodržovat pravidla bezpečnosti a skupinové jízdy. Myslím, že náš první letošní sraz, na který jsme opět pozvali "Motorkáře přes 60" se povedl. Kromě toho jsme se všichni ve zdraví, bez šrámů na motorkách i tělech vrátili zpět a co víc si přát.

Miloš

Zabíjačka Zduchovice 2012

Je to tady. To si možná říkalo víc nás, kteří jsme se těšili na první jarní společné setkání. Já se tedy těšil moc a dopředu sledoval dlouhodobé, neustále se měnící předpovědi počasí. Nakonec to dopadlo dobře. Ještě ráno před odjezdem jsem vyvěštil z radaru a satelitu, že ošklivo se konat nebude. Jarčinu motorku jsme zcela bez problému letos poprve nastartovali. Moje už jezdila. Jedeme se podívat "před cukrárnu" jestli někdo jede s námi (bylo to avizováno na webu) a pak vzhůru do Mníšeckého kopce. Pro zjednodušení a zrychlení úvodního přesunu volím dálnici. Jede se dobře, je skoro prázdná. Ve Zduchovicích už čeká uvítací výbor. Vítáme se a jdeme podívat do centra dění. Neděje se nic moc. Proti podzimním zabijačkám je tu minimum lidí. Nás motorkářů je tu ale čím dál tím víc. Probíráme zážitky, díváme se co kdo přes zimu vylepšil, kolaudujeme zatím neviděné, nebo nově koupené stroje, někoho zajímají kozy. Mann má snahu zorganizovat společnou fotku. Daří se s obtížemi, protože pořád někdo přijíždí nebo o djíždí, něco někde jí, na něco někde kouká, prostě normální průběh takového setkání. Máme s Jarkou před sebou další misi a to je Týn nad Vltavou. Chceme tam navštívit čínskou restauraci a domluvit oběd při květnovém srazu. Ono když se někam přijede s přibližně 50ti členou skupinou, je to jako když tam přijede velký zájezdový autobus. Vše se musí zařídit předem, aby se předešlo zmatkům, které by mohly pokazit atmosféru akce. Sdělujeme to ostatním a asi 12 účestníků chce jet s námi. Zadávám do navigace cíl cesty, startujeme, řadíme se a vyjíždíme. Hned v Kamýku navigace nezklame. Z křižovatky na hlavní silnici suveréně ukáže na menší silničku, aby po 30 metrech stejně suveréně oznámila, že se máme otočit a vrátit se zpět na hlavní. Později v Milevsku u Benziny to hodnotím: výhoda jízdy s navigací spočívá v tom, že se človek s její pomocí podívá na místa kde ještě nikdy nebyl a mnohdy tam ani být nechtěl. No nic, zbytek trasy nás vede dobře. Na začátku Týna předávám vedení skupiny Mannovi, který si myslí že ví, kde ta hospoda je. Myslel si to dobře, strefuje se na první pokus. Před restaurací je veliké parkoviště. To budeme v květnu potřebovat. Čínská majitelka je moc milá a ochotná. Sdělujeme přání týkající se oběda na srazu, ona jde za bar, přináší kalendář a ejhle, on je motorkářský. Kroužkuje si datum, přikládá Jarkou napsaný papírek s počtem lidí, časem a telefonním číslem a praví, že v den "D" zavolá aby se to potvrdilo. Zřejmě je to zařízené. Pro jistotu se tam ale ještě při konečné přípravě srazu zastavíme. Členové naší mini výpravy si objednávají kachnu a my vyrážíme dál po naší trase na Příbram. V Příbrami dotankujeme, najíme se a míříme k domovu. Hodnocení? První letošní celý den s motorkami. Počasí nádherné, setkali jsme se s kamarády a známými, pobavili a zasmáli se. Jízda přijemná. Cestou jsme potkali spoustu motorkářů. Všichni jeli normálně a netestovali platnost fyzikálních zákonů. Oběd na sraz je (asi) dojednán. Zkrátka a dobře, bezva den a první načichání začínající sezony v sedle, na silnici, se spoustou kamarádů a známých.

Miloš

Zabíjačka Zduchovice 2011

Minisetkání ve Zduchovicích se uskutečnilo. Cesta tam byla na začátku poněkud dobrodružná, protože v našem údolíčku byla taková mlha, že neznat tady na silnici každý metr, tak bych zabloudil. Před Dobříší se ale mlha ztratila a vysvitlo sluníčko. Ve Zduchovicích se nás potkalo nemnoho. Bližší a "skalnější" dorazili na motorkách, ostatní auty. Zima nebyla vůbec, vloni to bylo horší. Kvalita zabijačkových pochoutek se prý proti předchozímu roku (říkali stálí ochutnávači) zlepšila. Pokecali jsme, sdělili si zážitky z letošní končící sezony, která co se počasí týkalo za moc nestála, ale zážitky stejně byly a některé zajímavé. Pak jsme si popřáli hezké Vánoce - je to trochu brzo, jenomže na motorkách asi nejzazší termín. Někdo jel domů rovnou, větší část skupiny se ještě vypravila do Týna nad Vltavou k Číňanovi na kachnu a já to vzal přes Rožmitál pod Třemšínem a Beroun také domů. Cestou jsem potkával docela dost motorkářů. že by sezona ještě nekončila?

Miloš

Tachlovický trojúhelník 2011

Téhle veteránské akce se zúčastňujeme každoročně. Tentokrát pořadatel velmi rozumně změnil místo výstavy a umístil jí na větší pozemek. Výstava se tak stala mnohem přehlednější, dalo se lépe fotit a obdivovat. Hned po příjezdu objevujeme Honzu Čejchana, motoristického novináře, vydavatele časopisu Motoxpress a mého bývalého kolegu. V roce 2008 byla v jeho časopise několika stránková reportáž o našem klubu a srazu v Rakovicích. Povídali jsme si chvíli o tom jak je náročné dělat časopis na takové úrovni a k tomu ještě psát knížky o motorkách. Necháváme si u něj v autě motobundy a jdeme se dívat na veterány. Začínáme auty. Z mého pohledu se zúčastňují veterání čím dál tím mladších ročníků. Připadá mi to tak proto, protože řidičák jsem dělal v dnes již dávno veteránovi, Škodě 100 - tenkrát zánovní. Z opravdu starých vozů nás zaujal Ford T. Tenhle model znamenal průlom v automobilovém průmyslu. První sériově montovaný a cenově dostupný automobil, vyráběný od roku 1908 v Detroitu, v roce 1999 byl vyhlášen automobilem století. Kolem vojenských vozidel a traktorů se přesouváme k motorkám. Telefonuje čekatel Zdeněk, že se blíží a kde nás najde. Vysvětlím a potkáváme Pedra 51 z "Motorkářů přes 60". Vystavuje tady svojí Jawu Péráka z roku 1950 v nádherném stavu. Při další prohlídce mně překvapilo, že Yamaha Virago 535 už je také mezi veterány. Pak jsem si vzpomněl, že výroba byla ukončena v USA v roce 2003, vyráběla se 16 let a bylo po divení. Přijíždí Zdeněk, dáváme si buřta, nealko pivo a klábosíme. Domlouváme se na kusu společné vyjíždky. Musíme z Tachlovic odjet za chvíli, protože námi vymyšleným směrem vede trasa závodu a brzo jí pořadatelé uzavřou. Bereme si od Honzy z auta věci, loučíme se s ním a jedeme. Počasí nádherné, domluvenou trasu jsme prodloužili a jedeme Zdeňka ještě kousek vyprovodit. Byla to fajn neděle. Škoda, že se blíží konec sezony.

Miloš

Střelecký road 2011

Stejně jako v minulých letech jsme spojili tuhle akci s týdenní dovolenou. Podle předpovědí počasí se z toho stále víc stávala "akce pro odvážné a ve vodě nerozpustné". Vyjíždíme v pondělí dopoledne. Poslední kontrola meteorologického radaru a místo cesty přímé, volíme cestu severozápadním obloukem. Objet mraky se celkem zdařilo. Zmokli jsme až v Budějovicích na semaforech. Tady už se to objet nedalo. Druhý den máme naplánovanou cestu do Rakouska a návrat zpět přes Novohradské hory. Počasí bych hodnotil slovem "divné". Za sucha překračujeme hranice v Dolním Dvořišti. Rakouské silnice jsou poměrně slušné. Kocháme se cizí zemí, zastavíme na kávu a pozorujeme, jak nás dohánějí mraky. Raději vyjíždíme, jenomže asi po kilometru máme před sebou ne déšť, ale vodní stěnu. Naštěstí zrovna přijíždíme k "Shellce" a máme se kde schovat. Mraky postupovaly poměrně rychle, takže za chvíli byly pryč a dokonce vylezlo sluníčko. Mezi tím jsme spočítali, že u téhle značkové rakouské pumpy je benzín skoro o 2,-Kč levnější, než je český průměr. Druhá průtrž mračen přichází o pár kilometrů dál, zrovna když si v nějakém nákupáku kupujeme něco k jídlu. Sedli jsme si tedy uvnitř na schody se spoustou dalších lidí, poobědvali a mezi tim pršet přestalo. Ve středu je opět v plánu Rakousko. Mokneme hned kousek za Budějovicemi a je dost zima. V duchu jsem si říkal: Leje, zima, nemáme se kde schovat ani po návratu kde usušit (v chatě bylo ráno 14°C) - opravdu ideální dovolená. Mrak se ale podařilo podjet a u Vyššího Brodu už dokonce vykukuje sluníčko. Míříme do rakouského vnitrozemí po nádherné silnici v horách. Je na co se dívat. Počasí je krásné, teplota neodpudivá a jdeme navštívit prodejnu Louis kus za Lincem. Zpáteční cesta opět za pěkného počasí na rakouské straně. Od hranic čím dál víc mraků a v Budějovicích temno a zima. Vaříme si grog, pijeme ho před chatou a padá nám do něj listí ze stromů. Zvláštní začátek srpna. Čtvrteční ráno nás vítá sluncem. Tentokrát máme naplánovanou Třeboň, Veselí nad Lužnicí a okolí. V pátek opět neprší. Jedeme na Šumavu. Také celkem hezký výlet. Na předposlední den připravil Vašek z Budějovic vyjížďku opravdu hezkou, jenomže..... Ráno leje jako z konve. Telefonicky ladíme prohození sobotního a nedělního programu. Sotva to přežvýkáme, mraky mizí a dáváme přednost původnímu plánu. Jedeme na Dívčí hrady. Při obědě tamtéž zase začíná pršet. Docela brzo sice přestává, ale počasí je nejisté tak trasu raději redukujeme. Vypouštíme Lipno a jedeme do muzea vojenských historických vozidel v Ledenici. Tam nastává trochu problém. Je zde rozebraný most na silnici k muzeu. Motorky tam, podle místních, běžně jezdí po lávce. Jenomže lávka má zábradlí a průjezd široký 100cm. Moje řidítka mají 110cm, tak se tam prostě nevejdu. Objížďka je asi 20km a já si nejsem jistý, jestli bych lávku na chopperu přejel po zadním s řidítky nad zábradlím. Necháváme motorky před lávkou a jdeme 10min pěšky. Majitel muzea je bezva, je vidět a slyšet, že ho veteráni opravdu baví. Po návratu na "základnu" nastává smutný čas, protože musíme začít balit. V neděli od rána nádherné počasí. Nakládáme bagáž na motorky a jedeme na střelnici. I tentokrát byly zajímavé zbraně, včetně závodní malorážky. Vašek nám ještě ukazuje závodní vzduchové a plynové pušky, se kterými střílí mládež. Vzpomenul jsem si na svojí zlamovací Slávii. Dneska je ta technika opravdu někde jinde. Jdeme ještě na společný oběd do bezva restaurace. Po obědě Vašek jede ještě kousek s námi. Za Hlubokou se loučíme a my pokračujeme kolem elektrárny Temelín na Týn nad Vltavou a Milevsko. Navigace nás z nevysvětlitelných příčin vede přes Bechyni. Tak si jí projedeme a pak už opravdu "směr domů". Na Dobříši ještě natankujeme, dáme si nealko pivo a je po dovolené. Počasí v průměru zase až tak děsivé nebylo a dokonce nikdo z nás ani nenastydl. V průběhu týdne jsme vymysleli, že čekatel Zdeněk se pokusí vymyslet ještě jednu letošní víkendovou společnou akci někde v okolí Plzně.

Miloš

Banji Road 2011

Hned v úvodu musím napsat, že počasí nám tentokrát v podstatě poprve v historii našich srazů opravdu výrazně nepřálo. Akce byla nově organizována jako celovíkendová. Někteří (ti šťastnější) účastníci přijížděli už v pátek, to byla pohodička. Klasické okukování motorek, diskuze o zážitcích z první poloviny sezony a tak. V noci se jde spát a těšíme se na sobotu. Bylo tedy na co. Od rána lilo jako z konve. Situaci viděnou radarem a satelitem jsem vyhodnotil tak, že bude pršet chvílemi více, chvílemi méně, ale nepřestane. Skutečný průběh počasí celého dne nám pak mojí ranní veštbu bohužel potvrdil. No a co teď. Parta ubytovaná na cvičáku volala, že se jim moknout na motorkách moc nechce. Nedivím se. Muselo se zorganizovat, co s těmi, kteří měli přijet v sobotu. Někteří sami volali, že leje a nejedou, někoho se podařilo včas zastavit, někoho ne. Ke srazu v cukrárně došlo skoro ve stanovený čas. Většina z nás přišla pěšky. Pijeme kávu, jíme dortíky a navrhuji náhradní program. Vezmeme s Jarkou auta (její nápad), naložíme do nich motorkáře a pojedeme do slíbené Chrustenické šachty. Tak se z nás všech motorkářů stali plechovkáři a jedeme. Prohlídka dolu byla fajn, průvodce nám předvedl v chodu některá důlní zařízení, svezli jsme se důlním vláčkem a vylezli z podzemí opět na děšť. Další "plechotrasa" vedla na nákup večeře a přes motosalón Honda na pozdní oběd do restaurace. Oběd chuťově dobrý, než ho přinesli konzumovalo se nepasteurizované pivo z Poličky a někdo nealkoholické, neboť nebyl rozhodnut, zda vydrží do neděle nebo pojede domů. Po obědě opět návštěva cukrárny s výbornou kávou a dortíky. Pak odchod na "základnu", kde se večeřelo a dlouho do noci povídaly příběhy a vtipy. Ráno si ti, kteří vydrželi zabalili a vydali se k domovu. Cestou částečně mokli a schnuli, ale hlavně dorazili ve zdraví do cíle. Tak abych to shrnul: poznali jsme se s novým čekatelem Zdeňkem z Plzně (je statečný - přijel v sobotu), viděli jsme Chrustenickou šachtu, dále jsme viděli spousty dešťové vody a bláta, spoustu dortů v cukrárně, pivo z Poličky a psa Maxe jak hraje fotbal. On to zase tak úplně blbý víkend nebyl, ale přišli jsme o společnou jízdu a tim motorkářský zážitek. Zato jsme toho hodně snědli a přiměřeně vypili. Příště snad bude počasí "sjízdné". Fotek vzniklo málo a většinou z interiéru nebo podzemí, protože nikdo z nás neměl sebou foťák na focení pod vodou.

Miloš

Sejdeme se u Děčína 2011

V pondělí ráno vyjíždíme do Děčína. Přesto, že meteorologové věštili pohromu, zatím to tak nevypadá. V pohodě dojíždíme do Ústí nad Labem a konečně začíná pršet. Je poměrně teplo, tak to zase až tak moc nevadí. Přijíždíme k místu ubytování a samozřejmě pršet přestává. Svítí slunce a je krásně. Skládáme týdenní vybavení z motorek, vyprazdňujeme brašny a jedeme za nákupem potravin. Nakoupeno, vyloženo, ubytováváme se, najíme se, jdeme se projít po okolí a na pivo. Chvílemi vedeme hovor, jak to asi zítra bude s počasím, sice je k dispozici Internet, ale já nemám sebou počítač, takže nemohu sledovat své oblíbené radary a satelity. Televizní předpověď je ve stylu „nebude-li pršet, nezmoknem“. V úterý ráno se nebe tváří také tak a my jedeme na místo srazu. Dojíždíme asi 2 minuty po deváté a Piny už na nás mává s kelímkem kávy v ruce. Jako správný vedoucí jezdec dává rozpravu před jízdou, vysvětluje kudy se pojede a upozorňuje na nebezpečná místa. Pak se zahledí na nebe nad Krušnými horami a prohlásí: „Viděl jsem je už horší“. OK, máme dotankováno a vyrážíme. Neprší, je celkem teplo, jedeme kousek po dálnici a pak po normální silnici směr Krupka. Za ní navštěvujeme malinkou zoologickou zahradu s lesními zvířaty. Telefonuje Tříska, že to na místo srazu nestihnul a kde že jsme. Piny mu to vysvětlil, dáváme kávu a nealko pivo a za chvíli přijíždí čtyřkolka a Tříska na ní. Jeho Jawičce zlobilo dobíjení, tak zvolil náhradní dopravní prostředek. Startujeme a vyjíždíme směr Mikulov – Bouřňák (český Grossglockner). Je to sice jenom 869m nad mořem, ale zážitek to je. Zatáčky impozantní, občas v silnici díra, místy štěrk a navíc vjíždíme do mraků, takže mrholí a silnice je mokrá. Na vrcholu u chaty Karla Líma děláme pár fotek a pokračujeme do Bundes republik. Při průjezdu Moldavou vzpomínám na doby, kdy jsme při průjezdu hranic byli všichni považování za potenciální pašeráky. Teď nebýt cedule na silnici, se nepozná, že už se není „doma“. Začátek Německé silnice je takový „středočeský“, ale brzy se to zlepšuje. V Altenbergu ukazuje Piny Jarce, která miluje lyže sjezdovku, kde lyžování vycházi na zlomek toho, co stojí na sjezdovkách českých. To se mně netýká, protože na sáňkách se na sjezdovku nesmí. Zato mně zajímal motýl, který se rozhodl přistát na mojí helmě a zjevně se mu moc nechtělo pryč. Německy je motýl „Schmetterling“. Jak poetické. Razíme do Česka. V Krupce si dáváme oběd. Obsluhovala paní, která se vyznačovala velkými ňadry a obrovskými zuby. Obsluhovala svižně a jídlo dobré. Dál se jedeme podívat na místo, odkud byl Přemysl povolán k Libuši. Zjevně pospíchal, tak na tom místě zapomněl pluh. Následuje nádherná vyhlídka nad Ústím. Vidíme kostel obestavěný betonem (ostuda), panorama Ústí, strážný hrad Střekov atd. atd. Jedeme natankovat k pumpě, kde jsme se ráno potkali (zřejmě nejlevnější pumpa v republice – 31,něco,-) a vracíme se do Děčína. Výlet super, počasí příznivé. Ve středu se jede na Děčínský Sněžník. Svítí slunce a je dost teplo. V místní hospodě nám dovolili nechat motooblečení a převléknout se do přiměřenějšího. K rozhledně je to asi 3km, pěšky, lesem, do kopce, po kamenité cestě. Hrůza, ale přežil jsem a nelitoval. Vracíme se do hospody převlékáme a po malinké, ale hezké a nerozbité silničce míříme opět na Krupku. Před ní je bývalý cínový důl a mně to zase táhne pod zem. Přístupná štola Starý Martin je dlouhá cca 900m, prohlídka byla zajímavá a hlavně teplota uvnitř 8,5°C znamenala osvěžení. To byla pecka když jsme vyšli ven. Ve čtvrtek se jede opět do Německa. Tentokrát do Drážďan podívat s na Luise. Jedeme přes Hřensko. Za Hřenskem nádherná silnička. Je zajímavé, že se tady napadá do děr jako u nás. Asi zde potřebují méně Pandurů, stihaček a úplatků a státní správa není tak "rozcapená". Navigace nás navedla přesně, ale já Luise přehlédnul tak otočka na kruhovém objezdu a pár set metrů zpět. Louis je super prodejna. Její filiálky jsou po celé Evropě, návštěvu mohu doporučit. Ceny jsou trochu jinde než u nás (menší než u nás). Při odjezdu nás navigace navádí na kruhový odjezd, na který jsme před tím přijeli omylem, otáčí o 180° a pak už bez problému vede do Česka. Vracíme se přes Petrovice. Ještě jsme se trochu projezdili a dorazili do Děčína. V pátek je děštivo. Jdeme pěšky na procházku po Děčíně a hlavně si udělat malinkou radost. Objevil jsem prodejnu spojovacího materiálu a tam mají kloboučkové matky zinkované a nerezové. Nakupujeme a odpoledne na motorkách měníme na pohledových místech normální matky za tuhle krásu. Sobota. Počasí od rána krásné až moc. Meteorologové hlasí nejteplejší den od někdy? a mají pravdu. Prvním cílem by tedy opět mělo být chladné podzemí. Podzemní továrna v Rabštejně, kde se za války vyráběla letadla. Jenomže jsme zjistili, že prohlídka se musí objednat předem, být minimálně 8 účastníků atd. Tak jsme si prohlédli ruinu továrny nadzemní, kterou po válce postavil minulý režim nad podzemní, ze které asi odstěhoval stroje a vyráběl něco jiného. Další zastávka byla na vysílači Buková hora. Věž je v nadmořské výšce 683m, a jedná se o jeden z největších vysílačů v Čechách. Svojí výškou 223m je nejvyšší betonovou stavbou Česka. Dál pokračujeme podle navigace do Zubrnice, kde je železniční muzeum. Na nádraží, kde je umístěno, byl v roce 1975 natáčen film "Páni kluci". Muzeum je maličké, ale expozice jsou zajímavé. Projeli jsme se na drezíně s ručním pohonem, prohlédli si pro motorkáře zajímavé traťmistrovské motorové kolo a další unikáty. Muzeu předcházela návštěva restaurace s výbornou drštkovou polévkou. Vedro bylo až nepříjemné a v Děčíně jsem měl problém "vyzout" se z propocených kalhot. Neděle. Vracíme se domů a ani jsme nezmokli. A shrnutí? Příjemné setkání s kamarády, počasí v průměru příznivé, viděli jsme spoustu zajímavostí a všichni jsme se ve zdraví vrátili.

Miloš

V. sraz Iron Dogs - Štědronín 13.-15.5.2011

Realizační příprava srazu začala dřív, než se předpokládalo. V únoru jsme dostali zprávu, že letní tábor v Rakovicích z technických důvodů pravděpodobně definitivně končí a nebude možné na tomto místě pořádat žádné akce. Byla to moc smutná zpráva z místa, které máme rádi, ale bylo nutné najít řešení. Láďou a Danou z Rakovic nám bylo doporučeno rekreační zařízení na Štědroníně. Jakmile bylo „sjízdné“ počasí jel se tam realizační tým podívat. Bylo rozhodnuto, „že by to šlo“. Protože se jedná o komerční objekt, bylo nutné změnit datum srazu, udělat uzávěrku přihlášek dost dlouho před akcí atd. Trochu jsme žili v nejistotě jak to dopadne. Přípravný tým dorazil, jak je našim zvykem, na místo o pár dní dříve. Byla vyzkoušena kompletní trasa společné jízdy (zkouška funkčnosti naplánovaných časů dojezdů na místa zájmu) a dojednány počty osob na stravování, ubytování, časy večeří a snídaní, bylo nutno najít místo pro společný oběd na trase atd. Není úplně snadné zorganizovat akci pro tolik lidí, aby vše probíhalo bez zádrhelů a nervozity. Majitel zařízení a jeho kolektiv byli velmi vstřícní. Pak přišel den č. 1 – pátek. Začali se sjíždět účastníci. Majitel zařízení jejich ubytovaní a rozmístění řešil mistrně (i když docházelo k rozdílům proti nahlášenému počtu) a myslím, že ke všeobecné spokojenosti. Všichni jsou tedy ubytováni a jdeme na večeři. Tady dle některých názorů drobná chybka byla. Málo omáčky ke guláši. Byl to důsledek „ladění počtu osob za chodu“. Najíst ale dostali všichni a myslím, že krize to nebyla. Spíš jsou v nás zakořeněné Rakovice a pořád srovnáváme. . Po večeři obvyklé posezení, někdo na terase, někdo uvnitř, někdo u ohně s buřtem, lokace se každou chvíli měnila. Kromě jiného se hodně mluvilo o počasí, protože předpovědi byly rozporuplné. Den č. 2 - Ráno nám počasí ukázalo svou lepší tvář, snídáme (to už nemělo chybu – veliká pochvala) a připravujeme se na společnou jízdu. Vyrážíme podle časového plánu. Z jihočeských silnic se dostáváme na středočeské. Změna k horšímu je víc než patrná. Všichni ale v pořádku dojíždíme pod přehradu Orlík. Parkování, focení, seznámení s bezpečnostními riziky, podepsání seznámení s riziky (vždycky musí být nějaký úřad) a už si nás berou na starost nejstarší pracovník elektrárny a můj kamarád a motorkář Jirka, který v rámci své profese požárního projektanta, servisáka, technika, hasiče „a vůbec“, elektrárnu za mnoho let externího působení zná také jako svoje boty a exkurzi vlastně na mojí prosbu zařídil. Exkurze byla sice časově omezená na hodinu a půl, ale byly zodpovězeny veškeré dotazy a viděli a dozvěděli jsme se spoustu zajímavých věcí. Lehce po polední opouštíme elektrárnu, já volám Na Onen svět že už jedeme, řadíme se a vyrážíme. Po pár kilometrech jízdy se ocitáme na Onom světě. Nebojte se. Pod tímto poněkud morbidním názvem se skrývá turistická chata a rozhledna. Obsluha kmitá a dělá co může, jídlo je dobré, ceny nejsou nízké, ale nakonec si vybereme, najíme se a pozorujeme jak začíná pršet. Vzdálený obzor nevypadá nejlépe, tak dávám povel k odjezdu. Nasedáme, vyrážíme a za chvíli se mraky rozplývají a s nimi naše obavy. Jízda po čerstvě zmoklé silnici, s občasným drobným štěrkem po opravách nic moc, ale nejsme klub sebevrahů, a jedeme opatrně. Před Krásnou Horou řešíme u benzínové pumpy problém těch, kteří nedbali upozornění, že mají na sraz přijet s přiměřeně natankovaným strojem. Tam zjišťujeme, že nejsme v plném počtu – vyjížďky se zúčastnilo 35 motorek. Telefonická relace objasnila, že došlo k závadě jednoho stroje u konce sestavy a několik účastníků to řeší. Domlouváme se na setkání s touto skupinou v Milevsku. K tomu sice nedošlo, ale do Štědronína jsme dorazili všichni. Večer se promítal kamerový záznam jízdy a exkurze. Natočil Jaqes a kameru s dataprojektorem naučil spolupracovat Pepa. Dívalo se, povídalo, bavilo, smálo a….začalo pršet. Den č. 3 – ráno déšť jako z konve. Majitel rekreačního střediska mně a Jarce vyhradil strojový čas na počítači s Internetem a my věštili počasí z radaru a satelitu. Věštba nejen že dopadla poměrně příznivě, ale dokonce se i vyplnila. Kolem desáté přestalo pršet. Začali jsme se rozjíždět k domovům a jiným cílům. My jeli zpočátku po polomokré silnici, později po suché. Podle mých zpráv všichni dorazili zpět v pořádku a ve zdraví. Nezapomenutelný bod: Návštěvy - V pátek a v sobotu nás navštívil Stařec Petr s dobrou náladou, foťákem a veselými vzpomínkami (např. starším známý policajt Počárovský – znalcům netřeba vysvětlovat). Opravdu velkou radost jsme měli z návštěvy Ládi a Dany z Rakovic. Moc je mrzí jak to s táborem dopadlo. Prožili tam 22 let života a my , kteří známe tábor i je, víme a chápeme. Myslím, že se sraz, kterého se opět zúčastnili naši kamarádi a příznivci z klubu "Motorkářů přes 60" vydařil. Počasí nám více-méně zase přálo, až na málo omáčky ke guláši se ke mně nedonesla žádná neštěstí a hlavně jsme se všichni vrátili v pořádku tam, odkud jsme vyjeli. A VO TOM TO JE. Těším se na další společné akce a všem přeji pohodovou sezonu.

Miloš

Motomše Milevsko 8.5.2011

Motomše v Milevsku byla letošní první akce, kde jsme se sešli v „množství větším, než malém“. U cukrárny jsme se sice nesetkali podle předpokladu, nic méně po vzájemném hledání vyrážíme. Počasí nádherné, po opuštění Rathova středočeského království nádherné i silnice. Je zajímavé, že někde je nutné přeskakovat díry a jinde to jde bez toho, ale pan doktor to asi nevidí a má jiné priority (omlouvám se za politickou vložku, ale mimo jiné ničení mé motorky kvůli hlouposti mně vadí). Přesně na čas dojíždíme ke Žďákovskému mostu. Karel s Mannem už nás vidí a fotí. Vítáme se a najednou hle… od kiosku přicházejí ti, se kterými jsme se nepotkali před cukrárnou. Inu svět je malý a dokonalý. Dáváme si trochu jídla a nápojů a vyrážíme směr Milevsko. Na náměstí před kostelem už je plno. Pořadatelé skvěle organizují parkování. Tak tedy zaparkujeme, prohlížíme si ostatní stroje na parkovišti a kráčíme směrem ke kostelu. Já na kopec, v domnění, že udělám celkovou fotku. Nezdařilo se. Kopec byl malý a náměstí velké. Netroufám si odhadnou počet motorek – 500 – možná víc, ale pořadatel to jistě spočítal a někde to bude napsané. Samotná mše se nám líbila. Byla pojednána v moderním stylu. Slyšeli jsme mimo jiné motlitbu motorkáře a celou akci skvěle doprovázel ženský vokální sbor. Kněz požehnal stroje, my ještě pokecali třeba o tom, jak se těšíme na náš sraz příští týden a vydali se různými směry. Akce se mi líbila, bylo to takové letošní první nasátí atmosféry kolem motorek a motorkářů. Škoda je, že za celou dobu se nepodařilo udělat naší skupinovou fotku, protože pořád někdo chyběl. Při tom "šrumci" je to ale pochopitelné. Ve stylu mše přeji nám všem pěknou sezonu a hlavně ať se vždy všichni ve zdraví a pohodě vrátíme tam odkud jsme vyjeli.

Miloš

Štědronín - rekognoskace 3.4.2011

Na neděli tentokrát vyšlo neuvěřitelně krásné počasí a my se rozhodli zajet se podívat na místo našeho budoucího srazu do Štědronína. Sjeli jsme se s Jarkou, Karlem a Mannem53 kde jinde než v Čimelicích. Vlastně letošní první setkání. Po krátké rozpravě jsme se vydali na Štědronín. Kemp Štědronín jsme našli na druhý pokus. Trochu nás zmátlo že není ve Štědroníně. Mann „vytěžil“ místního zahrádkáře a bylo jasno. Prostředí kempu je moc hezké. Chatičky nejsou naplácané na sobě. Většina účastníků má objednané ubytování v pěti lůžkových chatách. Chaty jsou vybaveny sprcháčem, umyvadlem a toaletou. V jejich středu je kuchyňka s lednicí, vařičem, mikrovlnkou a trochou nádobí. Fotky najdete na odkazu „Ze života Iron Dogs“. Řekli jsme si, že rovnou projedeme první část trasy budoucí společné vyjížďky. Chtěl jsem se vyhnout hlavní silnici a celou trasu točit do prava. S tolika motorkami v koloně je to bezpečnější. Řekl jsem požadavek navigaci a vyrazili jsme. Prvních si 60% trasy nádherné malinké silničky s dobrým asfaltovým povrchem. Pak to přišlo. 30% po asfaltových lesních cestičkách. Šířka asi 2m, občas na silnici byl štěrk, kláda, kůra ze stromů, v tu dobu otevřená závora, zákaz vjezdu a mnoho dalších pozoruhodností. Překvapilo mně, že navigace tuhle cestu zná a satelity jí vidí. Na druhou stranu ale kvalita vozovky byla mnohem lepší než na poměrně frekventované silnici Řevnice – Mníšek pod Brdy. No abych to zkrátil, těchto 30% trasy je pro společnou jízdu nepoužitelných a musíme najít jak se tomuto úseku vyhnout. Čemu se nevyhneme je zbývajících 10% silnice k přehradě Je tvořena dlážděnou silnicí. Sice pozoruhodnost, ale k přehradě prostě jiná silnice nevede. Po prohlídce přehrady a obědě bude zbytek projížďky po hezkých jihočeských silnicích. Kudy to bude ještě není upřesněno, ale projedeme to. Tak teď si hlavně přejme, aby nám v květnu vyšlo počasí.

Miloš

Zduchovice 30.10.2010

Jsou akce plánované, neplánované, překvapivé, nepovedené, zdařilé atd. V jezdeckém klubu ve Zduchovicích se dne 30.10.2010 pořádala tradiční akce: Hubertova jízda a zabijačka. Byli jsme tam vloni v "mikropočtu". Před nějakou dobou jsem dostal v mailu od Starce Petra plakátek s dotazem, "Co kdybychom jeli kdyby bylo hezky?". No právě, povětrnostní trendy nic moc, a tak jsme nic neplánovali. No ale nakonec předpověď příznivá, tak se řeklo ano. Ráno -3°C a sluníčko. Vyrážíme kolem 10 hod, to už se oteplilo na +2°C. Po příjezdu zjišťujeme, že se nás rozhodlo přijet nějak víc. Vítáme se, probíráme sezónu, jdeme se podívat na koně, někteří nakládají zabijačkové produkty "na domů". Po poledni spousta slunce a skoro teplo. Skupinky a jednotlivci výmýšlí, co dál s tím dnem. Nakonec se rozjíždíme takřka hvězdicovitě, ale nikdo z nás nemíří přímo domů. My to vzali kolem Vltavy po krásných silničkách a dali tradiční kávu na Dobříši u pumpy. Byl to fajn den a možná poslední letošní vyjížďka. I když meteorologové slibují ještě na listovad teplo. Kdo ví........ Pár fotek z tohoto v podstatě náhodného setkání je na "Rajčeti".

Miloš

Pražský okruh 2.10.2010

Odkládaná vyjížďka Pražským okruhem se uskutečnila, i když já o své účasti neměl do poslední chvíle jasno. Měl jsem v práci službu.Chlapci z rozvodných závodů k ránu zřejmě "nacvičovali kalmitu" a to našim zařízením nedělá moc dobře. No nic, asi v půl 11 jsem problémy pořešil a vyrážíme směr Ořech. Najíždíme na dálnici a míříme k okruhu. Dálnice prošla "generálkou" a je slušná. Blížíme se k okruhu. Vše je velmi dobře značené. Najíždíme na Lochkovský most. Měří 425m a vysoký je 65m. Navazuje na tunel Lochkov, který Je dlouhý 1,7km. Uvnitř tunelu je pro motorkáře dost značný hluk (ne z naších výfuků, ale způsobují ho pneumatiky vozidel na drsném povrchu vozovky). V autě to člověk asi moc vnímat nebude. Po výjezdu z tunelu pokračujeme na most přes vltavu a Berounku. Se svojí délkou 2,3km se stal nejdelším mostem v ČR. Křížení jeho vozovky se Strakonickou a Slapskou silnicí řeší dost složitá mimoúrovňová křižovatka. Za spletí nájezdů, nadjezdů, výjezdů a podjezdů pokračujeme do mírného svahu k portálu Cholupického tunelu. Tento, 1.9km dlouhý tunel, skrývá řadu nevšedních technických řešení. Tunel je třípruhový, mimo klasického průvanového větrání je odvětráván ještě 30m hlubokou vzduchotecnickou šachtou. Osvětlení je řešeno tak, aby řidič při výjezdu nikdy nebyl oslněn. Dále je vybaven osmi SOS kabinami pro případ havárie, nebo poruchy (Pozor: kabiny nechrání v případě požáru v tunelu). Konstrukčně neběžný je také systém ostění a způsob odvodnění. Vjezd do tunelu připomíná dvouhlavňovou brokovnici. Projeli jsme okruh až na jeho napojení na D1, pokračovali na Velké Popovice a pak našim oblíbeným okruhem do Řevnic. Pří jízdě po okruhu si řidič moc neuvědomuje mohutnost stavby. Z fotek na "Rajčeti" to snad bude patrné. Na dvou z nich jsme "nahlédli pod sukně" estakádě přes Berounku a Vltavu.

Miloš

Veteráni 5.9.2010

Návštěva "veteránských akcí" patří už tradici. Letos to byla výstava a závod veteránů v Tachlovicích. Závod Zbraslav - Jíloviště z časových důvodů nevyšel. Fotky jsou na "Rajčeti". Letos jsme fotili jenom opravdu zajímavé věci, protože veteránských fotek je tu už dost. Pozornosti doporučuji fotku IMG0002 (Červený traktůrek - vyrobila firma Porsche) a IMG0009 bílý automobil od firmy Renault (jak někdo řekl "poslední model před Lagunou"). Po prohlídce jsme dali kávu a nealko pivo a ještě se jeli projet. Počasí bylo krásné. Jenom kdyby to chtělo vydržet co nejdéle.

Budějovice a Střelecký Road 10.8. - 15.8.2010

V úterý ráno vyjíždíme za slušného počasí a naše cesta "na jih" míří kam jinam, než do Rakovic. Strejda Láďa i teta Dana z nás mají radost, dostáváme výbornou polévku, nealko pivo a přijíždí čimelický Karel. Pokecáme, kávu popijeme a vyrážíme dál na jih. Karel se odděluje na odbočce na Drhovli a my pokračujeme dál. Camp v Budějovicích nacházíme na první pokus. Ubytovací formality a dostáváme VIP chatičku i s lednicí. Zajisťujeme si potraviny na nejbližší dny, večeříme, jdeme na pivo a pak spinkat. Druhý den po snídani jedeme směr Lipno. Přijíždíme do Černé v Pošumaví a doumlouváme se s majitelem soukromého pozemku (napsáno na varovné ceduli) na pár fotkách z jeho půjčovny katamaranů. Pak pokračujeme na Frymburk a kolem Lipna až na přehradu. Překvapuje mě, jak je hráz malá a přitom má nad sebou tak obrovskou vodní plochu. Dále jedeme na Vyšší Brod, Dolní Dvořiště a Kaplici. Cestou na nás kolem známé E55 mávají sexuální pracovnice na šichtě. Za Kaplicí vidím hnědou šipku, která upozorňuje na technickou pozoruhodnost - starý hamr. Podařilo se nám ho po pár desítkách km najít. Vše je v chodu, prohlídka neměla chybu. Obdivuji pracovitost a urputnost tehdejších lidí. Na cestě zpět řešíme problém s navigací, která "ztrácí stopu" na Budějovickém náměstí. Asi šel satelit na kafe. Problém překleneme a jsme zpět campu. Ve čtvrtek jedeme trochu do vnitrozemí: Holašovice (vesnice na seznamu Unesca), Netolice - chov koní, klášter a kostel Lomec, pak velikou oklikou zpět. Pátek jsme si vyhradili na prohlídku Budějovic a hlavně návštěvu muzea motocyklů, které pocházejí převážně ze soukromé sbírky pana Hošťálka. V muzeu byly opravdu některé unikáty, motorek je tam hodně a snad právě pro to, by asi mělo dostat nějaké větší prostory. Motorky jsou tak nahuštěny na sebe, že detailnější prohlídka je skoro nemožná. Odpoledne doráží do campu zbytek expedice a u piva ladíme sobotní program. V sobotu jedeme podle dohody nejprve na Kleť. Přesedáme z motorek na lanovku, která nás vyváží na rozhlednu ve výšce bezmála 1100m. Přesto, že ráno byly mraky dost nízko, počasí se zlepšilo a pohled z rozhledny je skutečně nevšední. Trochu jíme na jejím úpatí, lanovkou zase z kopce a jedeme do grafitového dolu v Českém Krumlově. Fasujeme ponožky, holinky, nepromokavou kombinézu, přilbu a světlo a nastupujeme do důlního vláčku. Já při svých rozměrech tedy dost s obtížemi. Vagónek je pro 4 osoby, nebo pro jednoho mně. Byli jsme tam 3+já. Jarda mi stál celou cestu na noze. Nemám mu to za zlé, jinde místo nebylo. Připadlo mi, že místo vstupní mřížky by měl být píst. Po prohlídce dolu jedeme na Rožumberk. Zastavujeme na jídlo v první hospodě, což se projevilo jako netaktické, protože asi 400m od ní jsme pak našli hospodu motorkářskou. No nic, hlad zvítězil nad taktikou. Fotíme se před místním bordelem. Používám tenhle výraz úmyslně, prostě už z venku tak vypadá a uvnitř jsme nebyli. Jedeme krásným údolím Vltavy zpět do Budějovic. V neděli je stěžejní program celé akce - střelnice. Střílí se z pistole 9mm, 7,65mm, revolveru, samopalu, odstřelovačské pušky s optikou a puškou bez optiky. Vesměs dosahujeme docela slušných, výsledků. Jarka si trochu stěžovala, že asi bude mít od samopalu modřinu na rameni. Po kafíčku a bezva povídání se rozjíždíme do "hnízdišť". Po celou dobu nám neuvěřitelně přálo počasí, všichni jsme se vrátili ve zdraví a v pohodě. Co víc si přát. Příští rok, bude-li vše OK, jedeme znova.

Banji Road 31.7. - 1.8.2010

Máme za sebou Banji Road, další akci, která se stala tradiční. Je pořádána jako vzpomínková na našeho zemřelého člena. Tentokrát přijeli kamarádi i ze vzdálenějších míst. Nejvzdálenější to měli přes 200km. Počasí překvapivě opět vyšlo, možná až moc. Bylo horko i na motorky. Sraz v Mukařově proběhl klasicky. Vzdálenější tam byli nejdřív, nejbližší pozdě (sypeme si popel na hlavu). V restauraci měli skvělé nealko pivo, někteří zvládli už „dva kousky“. Pár kilometrů jízdy, klasické focení před pivovarem Velké Popovice a vyrážíme na další trasu. Z okresu Praha-východ míříme na západ. Silnice celkem standartní, občas nevysvětlitelné hromady šotoliny, většinou v zatáčkách. Zvládáme to a dorážíme do Hradišťka, kde si dáváme v tuto hodinu již vytoužený oběd. Po obědě jsme si nešli lehnout (ač jsme se shodli na tom, že by to bylo příjemné), ale jeli se podívat na Slapskou přehradu a Vyhlídku. Od tud jsme pokračovali na Dobříš. Nákup buřtů na večer, tankování a uháníme do Řevnic. Po seznámení s prostředím ubytování, koupání, pití piva a kávy, rozhovor.... Po nějaké době se dostavil pes, německý ovčák Max, který začal předvádět svoje fotbalistické umění a neustále vyhledával někoho, kdo s ním bude hrát. K večeři jsme opekli buřtíky a dlouho do noci si povídali. V neděli jsme se rozhodli pro návštěvu Velké Ameriky a dolu Chrustenická šachta. Odjezd ze cvičáku v Řevnicích se ale opozdil. Na Ameriku jsme dorazili, udělali pár fotek, ale na prohlídku dolu by se muselo dlouho čekat. Karla bolel oteklý prst tak jel raději domů, dokud to šlo. Host Man53 se vydal na stíhací jízdu za ním. Vzdálenější se rozhodli také pro návrat. My zbylí jsme přehodnotili situaci a rozhodli se pro návštěvu Koněpruských jeskyní. Cestou do nich jsme navštívili v malinké vesnici malinkou hospodu s přiměřeným jídlem a malinkými cenami. Po prohlídce jeskyní jsme se vydali na Dobříš a v podstatě na cestu domů. Cestou jsme se postupně oddělovali a pokračovali „svým směrem“. Docházejí mi kladné ohlasy na tuhle akci a to mě moc těší. V Řevnicích jsme se všichni podepsali na paměťní fotku Banjiho. Bude předána jeho manželce.

Miloš

Minisetkání v Pekelných dolech 10.7.2010

Další akce, která by se dala zařadit do kategorie "Minisetkání". Tyto akce nejsou dlouhodobě předem plánovány, jedná se o nápady členů a zúčastňuje se ten, kdo má čas a chuť. Fotky jsou na "Rajčeti". Doplnil jsem je ještě o pár dalších z našeho cestování po severočesku (Děčín, Hřensko, Edmondova soutěska). Fotek z Pekelných dolů bude pravděpodobně víc, jen co se ke mně dostanou.

Miloš

Minisetkání v Týně nad Vltavou 19.6.2010

Nápad udělat tohle minisetkání přišel zcela náhodou. Pár mailů a je to. Ráno zjišťujeme telefonicky jaké je počasí u jednotlivých účastníků a snažíme se vytvořit "statistický průměr". Žádná sláva. Před 10 hod vyjíždíme s Jarkou z Jindřichova Hradce. Neprší, ale teplo tedy není. Hlavně jsme sebou do Hradce ve druhé polovině června nevezli "výstroj" na listopadové počasí. Na náměstí v Týně nad Vltavou byly slavnosti a trhy. Jedeme po vyznačené objížďce a parkujeme těsně před uzavřeným tržištěm na nepřehlédnutelném místě. Misto se osvědčilo. Za chvíli dorazili Karel s Manem, vidí motorky a parkují. Přivítání a odcházíme na tržiště. Zavrní telefon, který oznamuje příjezd našeho nového člena Tomáše s manželkou Markétou. Prohlížíme stánky na tržišti, Karel posléze kupuje flanelovou košili a Man štěkacího pejska na baterku. Vyhládlo nám a tak hledáme vhodnou hospodu. První - českou - na náměstí zavrhujeme, nemají nealkoholické pivo a nejdou srazit stoly k sobě. Přecházíme do konkurenční - čínské. Milá a rychlá obsluha, nealkoholické pivo je a jídlo opravdu výborné. Domlouváme se na vyjížďku na Červenou Lhotu. Cesta nic moc. Zima, chvílemi deštík a navíc nás ohrožuje zakomlexovaný plechovkář v modrém favoritu, kterému našich 90-100km/h přijde málo a snad se chystal i předjíždět vpravo. Dorážíme na Červenou Lhotu a za námi tam doráží slunce. Prohlédli jsme si zámek, udělali pár typických fotek a viděli čápa na komíně. Krátce jsme zhodnotili setkání rozloučili se a jeli domů. Společně strávený den byl i přes hnusné počasí fajn.

Miloš

IV. sraz Iron Dogs v Rakovicích 21.-23.5.2010

Již v pořádí čtvrtý sraz klubu se konal opět na našem kultovním místě v Rakovicích. Tentokrát jsme si přizvali kamarády a známe z klubu "Motorkářů přes 60". Celkem se na akci objevilo 45 motorkářů a bezmála tolik jejich strojů. Ač jsme se všichni báli počasí, které se již několik týdnů nejevilo příliš přátelské, tentokrát se přátelsky zachovalo a od pátečního odpoledne se udělalo celkem slušně. Horší to bylo dny předešlé, kdy "realizační tým" sraz připravoval. V pátek se začali sjíždět účastníci z obou klubů. Nastalo období seznamování a obdivování jak to na srazech bývá. Některé stroje byly opravdu pěkné. V určenou hodinu jsme šli na večeři. Gulášek byl tradičně dobrý. Strejda Láďa a teta Dana, jak říkáme správcům, prostě nic špatného uvařit neumí. Pak byla volná zábava. Některým "hlodům" jsem se smál ještě v noci v posteli. Ráno v 8 hod vydatná snídaně a po ní příprava na společnou vyjížďku. Ve tři čtvrtě na deset seřazení strojů, focení, pár posledních organizačních pokynů (není tak úplně jednoduché vyrazit s tolika motorkami na bezpečnou jízdu) a přesně v 10 hod odjezd. Jeli jsme směrem na Strakonice. Po asi 15 km jsme hromadně natankovali a pokračovali přes Vacov a Stachy do Kašperských hor. Za Strakonicemi se silnice nádherně vinula šumavskými kopci a umožňovala místy opravdu pěkný výhled. Zaparkovali Jsme v Kašperkách na náměstí a nejprve šli na oběd. Opět spokojenost, porce úžasné, ceny lidové. Po obědě jsme navštívili muzeum motocyklů. Překvapilo nás. Bylo na půdě větší budovy (musela být hrozná práce tam motorky dostat). Exponátů byla spousta a některé byly opravdu unikáty, protože se jednalo o jediné zachované kusy. Potěšili jsme motorkářské oči, pak nasedli, seřadili se a pokračovali krásným údolím Otavy na Sušici a kolem majestátní zříceniny hradu Rabí na Horažďovice. Z Horažďovic na Lnáře a Blatnou. Před Lnáři počasí přece jen vycenilo zoubky a začalo pršet. My otrlejší jsme pokračovali v jízdě, méně otrlí začali zápasit s nepromoky. Než je ale stačili otestovat, pršet přestalo a tak jsme se všichni potkali u pumpy v Blatné. Někdo kouřil, někdo pil kávu, někdo dotankoval, poklábosili jsme a po přestávce vyjeli zpět do Rakovic. Dorazili jsme v pořádku. Celková délka vyjížďky byla asi 150km. Někteří nenasytové se v táboře občerstvili a jeli se podívat na Orlík. Zpět se vraceli značnou rychlostí, protože je před sebou tlačila bouřka. Dešť sice překazil náš program opéct si večer buřtíky, ale "strejda a teta" vytvořili jednohubky, dvojhubky (pro někoho až pětihubky), se kterými jsme vydrželi v jídelně a opět se dost nasmáli. V neděli ráno jsme opět vydatně posnídali a dali se do balení. Neděle dopoledne je taková smutnější, protože se musíme rozloučit milými lidmi a místem, které máme rádi. Naše skupina se vydala směrem k domovu a dojela dobře. Nahlásili jsme dojezd a i ostatní dojeli dobře. Byl to hezký víkend a už se těšíme na další společné akce a setkání.

Rozlučka s létem-Stříbrný rybník 2009

Akce od začátku probíhala ve formě boje. My „odpražští“ jsme měli sraz v Říčanech u pumpy. Jenomže pátek a prodloužený víkend. Já s Jarkou jsme se probojovali po silnicích v okolí Prahy ještě relativně dobře. Tomáš s Markétou přes se přes Prahu probojovali s hodinovým zpožděním. Pokračovali jsme na Český Brod a dálnici na Hradec, ale to nejhorší nás ještě čekalo. Před Hradcem byla už tma a před námi stojící kolona „červených světýlek“ až na obzor. Statečně jsme se snažili objíždět stojící auta, což mi někdy při šířce mých řidítek působilo problém. Nakonec jsme se vítězně dostali k výjezdu z dálnice. A bylo jasno: ukončit dálnici jako vedlejší silnici dopravní značkou „Stůj, dej přednost v jízdě“ je asi blbost. Na Stříbrný Rybník jsme dorazili ve tmě za pomocí navigace, které tímto blahořečím. Setkání v restauraci s těmi kteří se probojovali dřív, pokecali jsme, něco spápli, trochu piva a jiných nápojů popili a šli spinkat. Druhý den vyrážíme na společnou jízdu jejímž cílem je obranná tvrz Bouda, která byla součástí opevnění budovaného během 2. světové války. Dorazili jsme na Půstý vrch a plni optimismu vyrazili směr pevnost. Cesta velmi dobrodružná, nelehká zejména v motooblecích a botách. Optimismus postupně docházel, slabší kusy odpadaly a tak nás k pevnosti dorazila jenom hrstka. Absolvovali jsme dost zajímavou prohlídku, která trvala přes 2 hodiny a vynořili se z podzemí. Cesta zpět už tedy byla opravdu náročná a vpřed nás hnal snad jenom pud sebezáchovy. Asi 1km před Pustým vrchem jme našli mohylu navršenou z kamenů. Že by někdo, kdo šel před námi....? No my na „Pusťák“ dorazili a odměnili se nealkoholickým pivem. Potom ve svižném tempu návrat na Stříbrný rybník, kde nás čekal gulášek. Spát se šlo poměrně brzo, protože nám dobyvatelům začaly docházet baterky. Druhý den po probuzení jsme zjistili, kde máme jaký kloub a sval a začali se zabývat snídaní. Po ní opět balení a částečné rozloučení. Někteří jeli do svých hnízdišť a my se ještě zajeli podívat na zámek Kuks. V podzámčí je malinké technické muzeum, které bylo bohužel zavřené. Pak jsme ještě dali společný oběd v motorkářově hospodě a vyrazili k domovu. Byl to příjemný víkend. Cesta zpět poměrně v pohodě. Jenom sem si začal uvědomovat, že opravdu se začíná blížit konec letošní sezony a to je neveselé.

Miloš

Banji Road 2009

Byla to „komorní“ akce, uspořádaná jako vzpomínka na našeho kamaráda, který zemřel po těžké nemoci. V podstatě jsme kopírovali, ale o něco prodloužili trasu, kterou jsme vloni společně s ním projížděli. V sobotu setkání v Mukařově, odjezd na Velké Popovice, Kamenici, Týnec, Řevnice. Večer masíčko na ohníku a v neděli ráno jsme se jeli přes lom Amerika podívat do Chrustenické šachty. Pak přes Zdice na Dobříš. Kafe u pumpy, pár fotek a rozjezd.

Miloš

III. sraz Iron Dogs Rakovice 8.-10.5.2009

Již třetí sraz Iron Dogs proběhl na našem kultovním místě v Rakovicích ve dnech 8.-10.5.2009. Víkend kolem 9.5. máme všichni rezervován ve svých „tanečních pořádcích“, takže účast byla velká. Celkem kolem 40 členů a hostů. Příjezd v pátek, Jarka se tradičně ujala role ubytovatele. Pak společná večeře, pokec, vzájemné obdivování strojů, rozprava o sobotní společné vyjížďce, rozdělení do skupin ( v tomhle množství motorek už se musí formace dělit). Letošní společná vyjížďka byla věnována našemu kamarádovi Banjimu, který prohrál boj s těžkou nemocí. V sobotu ráno seřazení motorek, společné fotky, minuta ticha za Banjiho a už frčíme směr Březnice. Tady byla domluvena exkurze v Pivovaru Herold. Několik jedinců dalo přednost kávě v místní restauraci, ale valná většina účastníků absolvovala zajímavou prohlídku pod vedením sklepmistra pivovaru. Dokonce jsme ve sklepě ze tanků ve kterých pivo zraje ochutnali místní mok. Hodnotili jsme jako „velmi chutné“. Dělají pivo hlavně na export. Kdysi prý vyráběli i pivo v prášku. To mně zaujalo, kdo se má pořád dřít s těma flaškama. Po exkurzi jsme se společně naobědvali v místní restauraci (jídlo chutné, ceny odpovídající, obsluha váznoucí) a pokračovali ve společné vyjížďce po místních slušných a ne příliš frekventovaných silnicích. Projížďka byla dlouhá asi 70km. Cestou jsme nakoupili buřty na večerní „přilepšení“. Po vydatné večeři (správce Láďa a jeho manželka „teta“ Dana na nás nešetří) tradiční posezení u ohníku s buřtem na klacíku. Trochu jsme se vyspali a neděle. To je vždycky takový smutnější okamžik. Balení, nakládání bagáže na naše „koně“, pár společných fotek, rozloučení a rozjíždíme se každý za svým cílem. Někteří ještě využili čas k návštěvě vodní nádrže Orlík. Myslím, že jsme se rádi viděli. Navzájem jsme se potkali s novými členy a čekateli, kteří s námi ještě zatím nikde nebyli. Řekli jsme si, že už se těšíme na přiští sraz kolem 9.5.2010.

Miloš

Sraz a závod veteránů – Tábor 6.10.2007

Původní záměr byl jet zafandit Kubovi, který se měl zúčastnit závodu na stroji JAWA 555. Jawičce ale odešla cívka do věčných lovišť a tak Kuba nakonec nezávodil, ale my jeli stejně. Několik členů se omluvilo ze zdravotních a jiných důvodů a tak se na náměstí v Řevnicích mělo setkat jen, jak to nazval Jaques, „tvrdé jádro klubu“. To se skutečně událo a navíc nám tam přijel nový člen (vlastně ještě před tím než se stal členem) Děda na Chunlanovi 125. Jarka byla ráda, že má její „čuník“ v klubu bráchu. Počasí příliš vlídné nebylo. Asi 7°C a mlha. Našli jsme Sedlčany a na náměstí dali kafe a vyrazili do další mlhy. Cestou jsme se ještě zastavili u pumpy, protože posádka nového Chunlana a Sportky neměli sebou termosku s kávou a v rámci zachování zdraví bylo nutné aby pozřeli teplý nápoj. Po příjezdu do Tábora jsme se nějakým předem připraveným zázrakem potkali s Kubou, který se jako místní znalec ujal vedení kolony a dovedl nás do Soběslavi, kde byli veteráni na náměstí vystaveni. Tam nás očekával další člen klubu Medvěd s doprovodem a navigátorem na Jawě. Veteráni byli nádherní. Je potřeba mít úctu k jejich majitelům za stovky, možná i tisíce hodin, věnovaných jejich zrestaurování a udržení v chodu. Vždyť nejstarší funkční exponát byl z roku 1905. Podle mě to byla zdařilá vyjížďka. Škoda že už jich letos asi moc nebude.

Miloš

RÝŽOVÝ NÁKYP

Akce se uskutečnila 3. – 5.8.2007 v Rakovicích. Zúčastnilo se 9 členů klubu a přiznivců, dále se pak přijeli podívat dva hosté. Dokonce zde byl jeden zástupce motocyklů evropského původu – MZ 150. Z největší dálky přijel Draxx na Yuki Vice 250. V pátek se sjížděli účastníci. Po ubytování v krásném a klidném prostředí a velmi mohutné večeři probíhalo vzájemné obdivování našich krásných, takřka dokonalých strojů a výměna zkušeností. Pokračovalo se opékáním buřtů na ohni a začalo pršet. Protože ale my svou silnou vůlí dokážeme zřejmě všechno, asi po půl hodině pršet přestalo. Sobota pro nás přichystala krásný a slunečný den. Po ranní exhumaci byla opět velmi masivní snídaně. V průběhu snídaně se na nás přijel podívat Stařec Petr na svém čínském motocyklu, na kterém dokázal objet za 2 dny republiku. Pokecali jsme a začali se připravovat na společnou vyjížďku, ohřáli motorky a vyjeli na trasu Orlík, Žďákovský most, Milevsko, Zvíkovský most, Zvíkov. Původní trasu jsme rozšířili o vesnici Boudy. Na Zvíkovském mostě jsme pozorovali několik zoufalých lidí, kteří se vrhali z mostu zavěšeni na jakémsi gumovém provázku. Všem nám probíhalo hlavou jak se budeme hromadně vrhat z tohoto mostu my, v zoufalství z našich strojů. Ve vesnici Boudy proběhla názorná ukázka diagnostiky a opravy motocyklu jedoucího na jeden válec. Jednalo se o sesmeknutý konektor na jedné ze zapalovacích cívek. Opět všem nám bylo jasné, že na značkovém stroji by se něco takového nemohlo vyskytnou. Ukázka trvala asi 20 minut a to se nám stalo osudným. Ve vesnici se pořádala oslava Dožínek a my byli požádání hlavními představiteli obce abychom se zúčastnili jejich průvodu jako spanilá jízda. Vyhověli jsme a posléze na slavnosti zůstali, jsouce zásobování lahůdkami jež nám obyvatelé přinášeli. Rychlá spojka která se vypravila do základního tábora přeorganizovat večeři tam našla dalšího hosta : 50ccm na choppříku V.D.O, který se ochotně zapojil do naší činnosti. Skvrna na kráse celého odpoledne byla pouze v tom, že motocyklu evropské výroby došel benzín. Je nám jasné, že japonskému, italskému, rakouskému a jinému dokonalému výrobku by se to nestalo. Problém se však podařilo vyřešit dovozem benzínu od pumpy v plastové lahvi, kterou nás sponzoroval jakýsi místní občan. Nedělní dopoledne bylo věnováno poradám a údržbě. Hlavní slovo měl náš externí klubový technik Petr, majitel motocyklu Yuki Star 250. V pátek byl totiž na záruční prohlídce v jednom nejmenovaném servisu, kde se od mechanika „hodně naučil“. Možná že o tom jednou napíše. Po poledni jsme se začali rozjíždět do svých hnízdišť. Mohu říct, že to byl bezvadný víkend. Počasí nám přálo a já osobně už sem dlouho nebyl ve společnosti tak pohodových lidí, kde se nehledí na věk, vzdělání, náboženské a stranické přesvědčení, tělesnou výšku a hmotnost, barvu a množství vlasů, počet pravých a falešných zubů a dokonce ani nevadila přítomnost čínských motocyklů.

Těším se, až zase vyprovokujeme podobnou akci

Miloš