Dne 01.05.2024 překročil počet návštěv našeho webu 218 000.
Již proběhlelé Akce
XII. sraz Iron Dogs - Nová Živohoš 2018
Sraz byl tradičně pořádán jako společný s Motorkáři nad 60 let. Iron Dogs jsou na této akci pravidelně v menšině (čím dál větší menšina). Už je nás několik v těch "nad", ale s tím nic nenaděláme. Kolem dějin zpět neotočíme. Tentokrát se nám s Pedrem51 podařilo najít zcela novou lokalitu, Beach Resort na Nové Živohošti. Ono to "podařilo najít" platilo doslova. Věděli jsme, že ten areál existuje, ale našli jsme jej, asi na třetí pokus. V historii srazù Iron Dogs se jednalo o zařízení myslím nejlepší, opravdu pěkné a velmi dobře vybavené. Ubytování v bungalovech s vlastními toaletami, sprchami, lednicemi, televizemi atd. se zúčastněným opravdu líbilo. S Pedrem jsme měli sraz u benzínového čerpadla v Mníšku pod Brdy, jako vždycky, když jedeme na tuto stranu Brd. Dotankovali jsme a mezi tím neplánovaně přijeli Viragodědek a Šabík, také tankovat. Místo, do kterého jsme jeli, příliš čerpačkami neoplývá. Tak jsme tedy vyrazili ve čtyřech. Přijeli jsme, ubytovali se a páteční program byl jako vždy: zdravení, vítaní, pití piva atd., rozhovory, vyprávění. Vždy se jednalo o první vícedenní sraz v tomto roce. Na druhý den byla naplánována návštěva továrny Jawa v Brodcích a motocyklového muzea na Konopišti. Odjezd byl stanoven na 10 hod. Vyjeli jsme s malým zpožděním. Cestou jednou došlo k přetržení kolony. Nebylo to v nás, ale v řidiči automobilu, který měl pocit, že se v Neveklově na náměstí někam nevejde. Za Konopištěm někdo ukradnul (odfrézoval) kus silnice, takže jsme měli drobnou jízdu zručnosti. Spočívala v jízdě po asi 30-40cm širokém proužku, který ze silnice zbyl. V továrně Jawa nás očekával obchodní manager pan Jiří Kraft. Připravil pro nás všechny 4 modely, které jsou v současné době ve výrobním programu. Jednalo se o motocykly s obsahem 350 a 660 ccm. Tři motorky vzhledově navazovaly na prvky Jawy 350 - 634, která byla vyráběna v 70 - 80tých letech minulého století. Jedna motorka zcela odlišného vzhledu by se dala zařadit do kategorie Café Racer. Vzhledově připomíná závodní motorky z přelomu 50 - 60let minulého století. Na podobné motorce jezdil a vítězil Franta Šastný. Všechny tyto motorky splòují předpis EURO IV. Není bez zajímavosti, že všechny jsou vybaveny systémem ABS, což je u Jawy vlastně poprve v historii. Veškeré čtyřtaktní stroje jsou vyráběny v limitovaných sériích, takže mají i určitou sběratelskou a prestižní hodnotu. Kromě uvedených motorek vyrábí Jawa nadále i stroje s dvoutaktními motory. Jsou dodávány jako celek, nebo stavebnice. Nejsou prioritně určeny pro tuzemský trh. Vyvážejí se zejména do zemí Střední Ameriky a Ruska, kde nejsou postiženi předpisy EU. Zájemci si mohli předvedené motorky vyzkoušet při jízdě na silnici mimo objekt továrny. Někteří toho využili bohatě a vyzkoušeli si všechny. Ke konci návštěvy se na nás přijel podívat výkonný ředitel společnosti, pan František Hruška. Po návštěvě Jawy byl naplánován oběd. Tady došlo k zádrhelíku. Podle počtu lidí přihlášených do Jawy jsem počítal, že tam budeme dvě hodiny. Někteří se ale jenom podívali a odjeli a tím pádem byl program vyčerpán dříve. Restaurace byla zajištěna od 13 hodin pro cca 30-40 osob. čas bylo nutné dodržet, nebo před námi ta byla další akce. Některým dalším, se nechtělo čekat, a tak zmizeli. Nakonec to jako většinou dopadlo tak, že ti ukáznění to odnesli, čekali a nakonec nás do restaurace jelo 16. Kdybych to věděl dříve, nebylo vùbec nutné jí předem zajišovat, protože 16 lidí se nají bez objednání všude. Po obědě jsme odjeli do motocyklového muzea na Konopišti. Za unikátní kousky sbírky považuji dva motocykly s Wankelovým motorem. Je to motor zcela odlišné konstrukce. Vzhledem k výrobní náročnosti, a ne příliš velké spolehlivosti a trvanlivosti, se tyto motory nikdy příliš neprosadily v komerčním požití. U muzea byla oficiálním společná jízda ukončena. Ponechal jsem prostor na prohlídku zámku. V praxi jsme ale v sestavě jeli zpět do kempu. Zde opět bylo posezení, večeře, povídání. V neděli jsme museli předat do deseti hodin ubytování. Já s Šabíkem a Viragodědkem, které "jsem vzal" do Nového Knína jsme odjížděli krátce před devátou hodinou. Co říci závěrem? Myslím, že se akce zdařila. Nedonesla se ke mně jediná záporná připomínka. Docela dost lidí mi za uspořádání akce děkovalo a chválili ji. To mně velmi potěšilo. Já musím velmi pochválit všechny, kteří se zúčastnili společné jízdy. Přesto, že nebyla zajištěna "sršni", proběhla kromě jednoho přerušení kolony, nezaviněné účastníky, zcela v pořádku a bez závad. Počasí také vydrželo krásné, bez deštíku, což je na těchto květnových srazech velmi neobvyklé. Domù dojeli snad všichni v pořádku, nebo alespoò nemám zprávu, že by tomu bylo jinak. Přeji všem členùm krásné počasí a pohodu při dalších letošních srazech a vyjíždkách.
Miloš
XI. sraz Iron Dogs - Slapy Skalice 2017
Společný sraz Iron Dogs a Motorkářù nad 60 let se stal již pomalu tradiční záležitostí. členové Iron Dogs jsou již ve značném počtu případù i členy Motorkářù nad 60 let, protože do té kategorie už věkově patří. Letošní sraz měl pořadové číslo 11 (pro Iron Dogs). Po deseti letech jsme opustili Jižní čechy a přesunuli se do Středních. Dùvod byl jediný. V okolí Lučkovic, kde jsme posledních několik let srazy pořádali, se mi již nepovedlo najít žádný vhodný cíl společné vyjížïky. Prostě jsme tam zřejmě témata vyčerpali a udělat společnou jízdu s hlavním cílem "oběd v hospodě" se mi poněkud příčí. Mého kamaráda Pedra51, který je stejně jako já, členem obou klubù napadnul kemp Skalice na břehu přehradního jezera Slapy. V této lokalitě byl už v dřívější době sraz pořádán. Do přípravy jsme se pustili už vloni na podzim. Zajeli jsme se do kempu předběžně domluvit, vymysleli jsme cíl a trasu společné jízdy, kterou jsme i vyzkoušeli. V dubnu letošního roku jsme vše doladili už definitivně. Objednali jsme konkrétní počty a místa v kempu, promluvili s provozovatelem restaurace, opět projeli a doladili trasu, domluvili se o prohlídce v Muzeu vozù RVHP, dokonce jsme i vyzkoušeli "obědovou" restauraci. Píšu to proto, aby si účástníci, nebo ti kdo uvažují o pořádání vlastního srazu uvědomili, že po samotném nápadu následuje ještě práce a trochu starostí, než dojde k těm finálním pár dnùm společného setkání. Někdy mám totiž pocit, že to, že někdo pro ostaní něco zařídí je bráno jako samozřejmost. Pak už není potřeba se ani před odjezdem pozdravit, případně poděkovat. Sraz se, jak sem psal výše, konal již v tradičním termínu. Netradiční bylo počasí. Po celou dobu nespadla ani kapka a svítilo slunce, což, jak mohou účastníci několika posledních srazù potvrdit, bylo opravdu nevšední. Několik dní před srazem se začala komplikovat situace na příjezdové komunikaci mezi Prahou a Štěchovicemi. Vymyslel a nabídnul sem jinou, čehož ne tak málo účastníkù využilo. Setkali jsme se tedy u čerpací stanice Benzina v Mníšku pod Brdy a od tud pokračovali do kempu Skalice. K bezince náš přišel pozdravit Stařec Petr. Měl jsem z toho radost a rád ho viděl.V programu srazu jsem nabídnul na páteční odpoledne ještě malou vyjížïku na přehradní hráz a Vyhlídku. Jeli jsme v šesti lidech. Mezi tím se v kempu veselilo, jedlo, pilo a hodovalo, k čemuž jsme se po příjezdu z výletu připojili. K večeru vinárna, která je v objektu, vyhlásila diskotéku. Ta trvala do pozdních nočních hodin. Po jejím ukončení se do toho vložili "mlaïásové", pravděpodobně občané bývalého Sovětského svazu a ve výrobě kraválu pokračovali až do ranních hodin. Kdo byl unavený, tak stejně spal. Kemp je prostě komerční podnik tentokrát jsme jej neměli celý jen pro sebe, jako v předešlých letech. V neděli ráno po snídani, byl vyčleněn časový prostor, pro vznik společné fotky. Program soboty byl tentokrát pojat volněji, než bývalo zvykem. Většina účastníkù se zúčastnila společné jízdy do muzea, menší skupinky jely na vlastní výlety po okolí, někdo i v kempu využil pùjčovnu malých motorových člunù. Jako pořadatelé jsme s Pedrem51 jeli s hlavní skupinou. Jízda do muzea proběhla bez komplikací. Vedla po málo frekventovaných úsecích silnic. Muzeum bylo podle mně zajímavé. Provázel nás jeho majitel. Rozhodně se nejednalo o suchopárný výklad typu "vpravo vidíte, vlevo vidíte". Po prohlídce jsme jeli na oběd do Sedlčan. Tady to opět bylo ponecháno na vùli každého. Byl dán časový prostor na oběd, prohlídku atd. Já byl na obědě. V určenou dobu jsme se sešli na parkovišti a vydali se zpět do kempu. Opět po ne příliš frekventovaných silnicích. Podle Pedra51, který jel na konci skupiny jako "lovec zbloudilých", za kolonou během vyjížïky vždy jen kousek jelo několik kusù jednotlivých aut. Po většinu vyjížïky se "nezipovalo", protože na silnicích po kterých jsem jeli to ani nešlo. Během jízdy, dle mých informací, nedošlo k žádným problémùm. V kempu se opět vedla řeč, jedlo a pilo. Už bylo poněkud klidněji než v pátek. V neděli ráno jsme vrátili lùžkoviny, někteří se rozloučili a připravili jsme se k návratu domù. Já jel ještě s malou skupinkou do Hraštice na oběd ve vyhlášené restauraci. Někteří, ještě než restaurace otevřela navštívili stejně vyhlášenou cukrárnu a nakoupili "òamky". Po jídle jsme jeli opět na Mníšek k čerpací stanici. Kdo potřeboval natankoval, chvíli jsme pohovořili, pak se rozloučili a vyrazili k domovùm. Co říci na konec. Sraz byl v novém prostředí, ubytování a restaurace snad v pořádku. Počasí vynikajíci, podle toho co vím, všichni se v pořádku dostali domù. Takže úspěch. V pořádání srazu v příštím roce ještě nemám v ničem jasno. Uvidíme. Protože se jednalo vlastně o první větší akci v letošním roce, přeju všem pohodový motorkářský i osobní rok (to platí i pro řidiče motocyklù a mototuristy :-)).
Miloš
X. sraz Iron Dogs - Lučkovice 2016
Máme za sebou X. sraz Iron Dogs, na který jsme opět pozvali naše přátele z Klubu motorkářù nad 60 let. Po zkušenostech s počasím z minulých let, jsem bedlivě sledoval předpovědi meteorologù. Ne že by to mohlo něco změnit, ale člověk je zvědavý. Protože předpovědi z rùzných zdrojù se byly opět rùzné, věštit se moc nedalo. Já vyjížděl kolem poledne a do Lučkovic dorazil před čtrnáctou hodinou. Počasí bylo celkem slušné, jen kolem Přibrami lehce „zamrholilo“. Na pátek byla pro zájemce naplánovaná vyjížïka do Písku, kde je uložena urna s popelem našeho nedávno zesnulého kamaráda Jardy Vyhnalíka (Mann53). Nejdřív nebylo zcela jasné, jestli pojedeme, nebo ne, protože předpověï počasí pro oblast Písku nebyla příliš příznivá. Přesně v době plánovaného odjezdu sice svítilo slunce, ale zároveò začalo mírně pršet. Nakonec jsme vyrazili v sestavě pěti motorek. Na místo nás bezchybně dovedl Vláïa Kasl (Kavec), kterému tímto moc děkuji. Položili jsme v kolumbáriu svíčku se znaky klubu Motorkářù na 60 let a Vláïa pronesl krátkou, ale milou řeč. Pak jsme se vrátili zpět do Lučkovic. Po celou cestu svítilo slunce a nespadla ani kapka. Po dobré večeři následovalo, jako obvykle, posezení na verandě. Popovídali jsme si při rùzných nápojích. Protože v tak velké sestavě jsme se sešli vlastně letos poprve, bylo povídat o čem. Sobotní ráno nás přivítalo sluncem. My, mající zkušenosti z minulých ročníkù tohoto srazu, jsme tomu nepřikládali moc velký význam. Vydatně jsme posnídali, sešli se na společnou fotku a připravili se na hlavní sobotní program. Byla jím „krasojízda“ do Příbrami, kde jsem měl objednanou návštěvu Hornického muzea. Vyjeli jsme přesně podle časového harmonogramu. Sluníčko se sice trochu schovalo, ale voda „držela“ v mracích. Do muzea jsme dorazili s mírným časovým předstihem a zaparkovali dle mojí domluvy s ředitelem muzea, uvnitř areálu Ševčínského dolu. Rozdělili jsme se na dvě skupiny. Jedna si prohlédla expozici Ševčínského dolu a druhá se odebrala do dolu Vojtěch, na prohlídku vodní štoly. Vyfasovali jsme několik baterek a přilby. Štola byla celkem úzká a místy nízká, takže helmy byly na místě. Záchvat klaustrofobie ale nedostal nikdo, takže v pohodě. Po prohlídce se skupiny vyměnily. Počasí stále přívětivé. Poděkovali jsme personálu muzea a vyjeli na oběd do Rožmitálu pod Třemšínem. Po ujetí asi 4km konečně začalo pršet. Myslím, že nikdo z nás nebyl překvapen. Do Rožmitálu zbývalo asi 8km. Jen jsme těch 8km jeli trochu déle. V několika vesnicích dělali na silnici cosi, takže se jezdilo střídavě na semafory. Samozřejmě na každém byla při našem příjezdu červená. Tak jsme si v deštíku vždy počkali na zelenou. Po příjezdu na parkoviště v Rožmitále v podstatě pršet přestalo a my šli na oběd. Restaurace výběrem jídla a obsluhou opět nezklamala. Nevím, jak kdo, ale já byl spokojen. Než jsme dojedli, začalo opět pršet, a to tak, že dost. Nějakou dobu jsme stáli pod deštníky „zahrádky“ před restaurací a čekali, jestli se to umoudří. Odjezd zpět do kempu byl individuelní, takže jsme se začali rozjíždět podle toho, jak komu přišel deš únosný, či ne. Jak moc kdo zmoknul nevím, ale jisté je, že se nikdo neutopil a všichni se vrátili. Po dobré večeři bylo opět posezení s nápojí a vedla se řeč. Nedělní ráno bylo poněkud zatažené. Po snídani jsme zabalili, vrátili lùžkoviny, rozloučili se a rozjeli ke svým domovùm. Co říci závěrem. Z mého pohledu vše proběhlo tak jak mělo (včetně deště). Jízda v koloně, když jí hodnotím z pohledu vedoucího jezdce byla v pohodě. Na dùležitějších křižovatkách jsem vždy počkal na dojezd všech. Moje rychlost byla do 60km/hod, pouze na „RT66“ kolem 70km/hod. Kus cesty do Březnice jsme jeli za malou kolonou mopedistù. Takže rychlost do 40km. Nechtěl jsem dělat zbytečné zmatky, takže jsem jí s naší sestavou nepředjížděl a počkal, až v Březnici odbočí mimo naší trasu. Nezaznamenal jsem žádné negativní reakce na celý prùběh srazu. V Lučkovicích to byl sraz pravděpodobně poslední. Ne, že by tam byly nějaké problémy, naopak, ale do této a okolních lokalit jezdíme již 10 let. V současné době už nevím o žádném zajímavém místě, které by stálo za to navštívit. Přiští rok tedy bude sraz v přibližně stejném termínu, ale na jiném místě. Jiným zpùsobem bude řešen i sobotní program. S Pedrem 51 už máme akci rozpracovanou, něco už jsme projeli a domluvili. Nechte se překvapit. Závěrem vám všem přeji hodně zdraví, hezké počasí a vùbec bezproblémovou sezonu.
Miloš
IX. sraz Iron Dogs - Lučkovice 2015
Rok utekl a už opět je za námi sraz v Lučkovicích. Byl to v pořadí IX. sraz Iron Dogs a tradičně jsme na něj pozvali naše přátele z klubu Motorkáři nad 60. Ostatně, já už jsem právoplatně členem i tohoto klubu. Nakonec je to klub, kam spějí všichni mladší a například náš člen Zdeněk už je pro jistotu čekatelem. I já byl několik let čekatelem a dočkal jsem se. Na některých podrobnostech srazu jsem začal pracovat už v zimě. Jednak si tím krátím dlouhé zimní večery a za druhé je třeba vytipovat vhodné „atrakce“, restauraci na oběd, trasu atd. „Atrakce“ je nutné vymyslet, což na stejném místě začíná být problém, projednat jak nás tam pustí, najít restauraci, kde celkem rychle obslouží velký počet lidí také není lehké. Je i trochu problém najít restauraci, která je vùbec ochotná do toho jít. Kvùli počasí totiž není možné říct, kolik strávníkù vlastně bude. Rozptyl například 20-70 je z hlediska množství surovin a připravovaných jídel dost „vražedný“. Výběr trasy je částečně daný místy „atrakcí“ a oběda, ale je zpravidla nutné vybrat z několika variant, což nejprve probíhá jako „cvičení na mapách“. Nakonec, ti co srazy pořádají, vědí o čem píšu. Jediné, co je konstantní a už zajeté, je rekreační středisko Lučkovice. Letošní sraz začal v pátek 29.5. Já přijel do Lučkovic lehce před druhou hodinou v perfektním počasí. Několik motorkářù starších šedesáti let už bylo na místě, byl zde i náš člen Pepa s Majdou. Lehce jsem pohovořil s vedoucí střediska Petrou, vyfasoval lùžkoviny, ubytoval se a hupky dupky na verandu, pozdravit se s kamarády a popít trochu piva. Zhruba od tří hodin si s námi začalo zahrávat počasí, přišel déš a to tak, že celkem značný. Někteří „účastníci zájezdu“ tedy zmokli již v pátek. Páteční večer byl z mého pohledu fajn, poplkali jsme a bylo myslím dost legrace. Večeře byla tradičně chutná a porce značného objemu. Sobota nás přivítala slunečnou oblohou bez mráčku, všichni jsme byli rádi a šli posnídat. Snídaně tradičně formou švédského stolu a myslím, že každý si vybral. Opouštíme jídelnu a jdeme se připravit na „krasojízdu“. V pùl desáte řadíme motorky, děláme společnou fotku a zatahuje se. Přesně podle časového harmonogramu ve třičtvrtě na deset vyjíždíme. Zhruba po 30 km začíná pršet. Do Atommuzea zbývá přibližně 15km. Prší čím dál tím víc a do cíle dojíždíme mokří. Postupně pršet přestává. Teï malá vsuvka. Zaslechl jsem „z davu“ názor, že jsem měl zastavit kolonu, aby se bylo možné převléci do nepromokù. Neudělal jsem to z několika dùvodù. Jako vedoucí jezdec mám zodpovědnost za ty za sebou. Byli jsme na ne příliš široké silnici. Zastavit zde kolonu, ve které bylo kolem 50ti motorek, by znamenalo ohrožení její bezpečnosti. Stali bychom se neoznačenou překážkou na vozovce. Jistě si dovedete představit, jak v dešti a tím pádem horší viditelnosti, nás začne objíždět auto, proti pojede jiné a řidiči, ve snaze zabránit čelnímu střetu smetou pár stojících motorkářù. Místo, kde se sestavou zastavit mimo silnici nebylo. Další věc byla, že někdo nepromok měl, někdo ne. To by pak znamenalo, že ti bez nepromoku by mokli a čekali, až se ti, co ho mají, do něj nanasoukají. Dal jsem tedy přednost tomu nezastavit pouhých 15 km před cílem a dojet sice mokrý (já nepromok v brašně měl), ale se zdravými a živými lidmi za sebou. Při společných jízdách je nutné myslet na ostatní a ne jen na sebe. Něco jiného je to v pár lidech, kteří někde naskáčou do zastávky autobusu a převléknou se a něco jiného v tak velkém počtu. Ještě s nadsázkou, už mnohokrát jsem na motorce zmoknul a budu rád, když ještě mnohokrát zmoknu. Atommuzeum bylo zajímavé. Pánové, kteří nás prováděli nám vysvětlili mnoho zajímavých věcí. Jen já osobně jsem měl divný pocit z toho, kolik energie, duševního potenciálu, peněz atd. lidstvo vynakládá na to, aby mohlo samo sebe zničit. Takřka přesně v souladu s časovým plánem, opouštíme kolem třinácté hodiny muzeum a jedeme do Rožmitálu pod Třemšínem. Parkoviště u muzea sice nebylo zcela prázdné, ale vešli jsme se v pohodě a pěšky došli pár desítek metrù do restaurace Slávie, kde byl pro nás připraven oběd. Musím se přiznat že sem trochu nevěřil majitelce restaurace paní Paterové, mimochodem také motorkářce, když mi slíbila, že za hodinu budou všichni po obědě. Opravdu slovo dodržela. Výběr jídel byl myslím víc než dostatečný, ceny přiměřené, obsluha milá a opravdu rychlá. Nevím, jak komu, ale mně chutnalo. Nepovažuji za hrubý nedostatek, že nám na stole chyběla slánka a párátko. Trochu mi vadilo, že došlo nealkoholické pivo. Po obědě byl čas do pùl čtvrté. Kdo chtěl, mohl do kempu, kdo chtěl mohl si prohlédnout městečko, nebo muzeum. Já počkal do pùl čtvrté na asi pět zbylých účastníkù a společně jsme se vrátili do kempu. Po příjezdu sem dal sušit, to co ještě uschnout nestačilo a dal si grog. Večeře byla opět chutná a vydatná. Po večeři jsme se sešli ve společenské místnosti u krbu a klábosili. Už to nebylo s takovou intenzitou jako předešlý večer, přece jen jsme byli trochu unavení, ale zábava byla.V neděli se probouzíme opět do slunečného dne. Balíme, nakládáme, svlékáme postele, odnášime lùžkoviny a jdeme snídat. Snídaně opět dobrá a doplněná tradičně česnečkou. Loučíme se a rozjíždíme se tam od kud jsme vyjeli. Pokud mám zprávy, tak všichni dojeli ve zdraví a pohodě. Mám pocit, že až budu psát informaci o srazu v příštím roce, kromě nutnosti natankované motorky, tam napíšu ještě nepromok. Nejlepší bude, když na společnou jízdu v nich vyjedeme rovnou. Zaručeně pak nespadne ani kapka. Mám už přislíbený termín srazu v Lučkovicích na příští rok, ale ještě ho chvíli budu tutlat. V souvislosti s příštím srazem bych měl prosbu. Pokud by někoho napadla nějaká „atrakce“ v tomto regionu, a mi to dá vědět. Mně už nápady pomalu docházejí. Děkuji všem za dobrou společnost a náladu a těším se na další setkání.
Miloš
VIII. sraz Iron Dogs - Lučkovice 2014
Sraz se konal 23. - 25.5. na vyzkoušeném místě. Po zkušenostech z loòského jsem dost s obavami sledoval předpovědi počasí. Byly z rùzných zdrojù rùzné, v nejlepší případě typu "nebude-li pršet, nezmoknem". Do Lučkovic jsme dorazil lehce po dvanácté hodině a ani jednou za cestou nezmokli. Nebyly jsme první. Na místě již byl tajemník klubu "Motorkářù na 60 let" Viragodědek Petr. Personál RZ již stihl poklidit apartmány, takže jsme se mohli ubytovat. Rozpis ubytování byl na dveřích kanceláře, takže nebyl problém i když Petra - vedoucí RZ ještě někde kmitala a neměla na nás čas. Oficiální příjezd měl být až od 14 hod, takže jsme byli poněkud "nadčasoví". Od 14 hod byl otevřen bufet a začali se sjíždět účastnící. Po 14 hod také začalo trochu pršet, takže ne všichni měli takové štěstí se suchem jako my. Deštík nebyl prudký ani dlouhý. Jinde prý bylo hùře. Bylo teplo a tak čas do večeře byl vyplněn vítáním přijíždějících a konzumací rùzných nápojù, převážně piva. Personál kuchyně opět nezklamal - k večeři byla vepřová s knedlíkem a zelím. Po večeři se klábosilo, smálo, diskutovalo.... a postupně jsme se odebírali "do kanafasu", vyspat se na sobotní hlavní program. Po snídani jsme seřadili motorky a v pùl desáté podle časového plánu vyrazili přes Blatnou do Písku. Brána Zemského hřebčince byla již otevřená a my zde mohli bez problémù zaparkovat. Vzápětí dorazil náš prùvodce, pan MVDr. Sedláček, bývalý ředitel hřebčince. Lepšího prùvodce jsme si asi přát nemohli. Věděl o koních, historii hřebčince a ostatních věcech s tím souvisejících snad naprosto vše. Není divu. říkal, že se pohybuje kolem koní bezmála šest desítek let. Hřebčinec je zajímavý i architektonicky. Koně byli úžasní. Někteří nebyli v boxech, přesto byli hodní, klidní, prostě vychovaní a nezkažení. Dozvěděli jsme se spousty zajímavých věcí a mohli si koně i pohladit. Po prohlídce jsme se přesunuli do hotelu Biograf. Parkovací dvùr a stodola již byly připravené. Petr rozdělil kolektiv na dvě části. Ta méně hladová se šla podívat na Křižíkovu vodní elektrárnu, hladovější na oběd, pak došlo k výměně. V muzeu - elektrárně se nás ujal jeho provozovatel pan Anděl. Prohlídku zahájil velmi obšírným výkladem od historie až po současnost. Pak jsme si prošli celou expozici samostatně prohlédnout. Po prohlídce jsme se vrátili do hotelu, kde už pro nás byl připraven, podle mně, chutný oběd. Po obědě jsme ještě měli v časovém plánu "vùli", které někteří využili k prohlídce píseckého náměstí. Opět přesně na čas jsme vyrazili do Mirotic na vyhlášenou nejlepší okresní, či krajskou zmrzlinu. Samozřejmě se vyskytl problém v koloně. Nezpùsobil jej nikdo z našich obou klubù. Dostavil se opět řidič motocyklu HD Sportster - stejný se kterým byly problémy při loòské jízdě z Lučkovic do Plzně. V koloně jel chvíli vlevo, chvíli vpravo, čímž musel nepochybně zpùsobit velikou radost všem za sebou, kteří se museli přeřadit po každém jeho novém nápadu. Vrcholné dílo předvedl na křížovatce u Zvíkovského podhradí. Tam jsme vjížděli z vedlejší na hlavní a on se umístil tak šikovně, že mně, jako vedoucímu jezdci, zcela zakryl výhled do křižovatky. Po příjezdu do Mirotic jsem jej celkem mírně upozornil na chyby. Se zlou jsem se potázal. Dozvěděl sem se, že jsem samozvaný vùdce a vysvětlil mi, co všechno sem dělal špatně (např. při výjezdu z parkování v hotelu jsem dal svùj motocykl jako první - asi nepochopil, že vedoucí jezdec jede vpředu). Poněkud se mně jeho chování dotklo a přestal sem být laskavý. Zastal se ho jeho tatínek na V3. Jako jediný, ostatní přítomní dali za pravdu mně. Nebudu to dále rozebírat. O minulé zkušenosti s těmito dvěma řidiči motocyklu si mùžete přečíst v reportáži z loòského Lučkovického srazu. V Miroticích byla oficiální společná jízda ukončena a odjezd zpět do RZ byl jak kdo chtěl. Jedním dùvodem byla jízda kolem benzínové pumpy, kde někteří chtěli dotankovat. Druhým velmi špatná asi 6 km dlouhá silnice z Mirotic do RZ. Ještě jsme chvíli "pokecali" se Starcem Petrem, který se za námi přijel podívat na skok z chatičky a vyjeli zpět. Před námi se objevil opravdu černý, zle vypadající mrak, pod nějž směřovala naše cesta. Stihli jsme to na poslední chvíli. Dojeli jsme, já se převlékl z moto do letního, šel pro pivo a na cestě do chatky už mi začaly pivo ředit dost velké kapky vody. Večeře byla opět dobrá - masová směs s bramboráčky. Po večeři jsme se zase posadili, pohovořili, nápoje konzumovali, ale tolik elánu jako v pátek už v tom nebylo. Ono ten pocit předzvěsti nedělního loučení, alespoò pro mně, vždycky není nic moc. V neděli dobrá snídaně doplněná česnečkou (asi bych jí udělal česnekovější - žlučník mi, uky uk, zatím slouží), ale chutnala mi. Po snidani kafíčko, balíme a vracíme lùžkoviny. Já se šel ještě rozloučít s vedoucí Petrou a poděkovat jí, poděkoval jsem také v kuchyni. Pak nasedáme a jedeme domù. Pokud mám zprávy, tak se všichni vrátili v pohodě. Děkuji všem za příjemné setkání, bezva atmosféru a zase někdy, někde na shledanou.
Miloš
Sraz mopedù - Žebrák 2014
Na tuhle akci jsem se chystal už dvakrát. Jednou to nevyšlo kvùli službě v práci, podruhé kvùli počasí, protože silně lilo. Letos sem si usmyslel zúčastnit se i kdyby "prase na koze jezdilo". Domestifikovaný přežvýkavec sice na sudokopytníkovi nejezdil, ale.... U nás bylo +5°C. v Žebráku +2°C. Proti předešlému dni pokles teploty asi o 20°. "Mopedí lidé" jsou ale stateční a účast byla mohutná. Odhadem myslím, že tam mohlo být 150 - 200 strojù. S některými účastníky jsem hovořil a stateční jsou. Jezdí opravdu do dálek - Holandsko, Francie... Sebou zpravidla vozí náhradní píst, válec a zapalování. Některé stroje byly na takové cesty vybaveny. Sedlové brašny jsou běžné, ale mně se moc líbily přívěsy. Některé například ze sudu, jiné z nádrží. Další úpravou byly nádrže buï zvětšené, nebo větší z jiné motorky. Některé stroje měly karburátory opatřeny otevřenými filtry a například rùzné vychytávky pro lepší chlazení. Kromě mopedù zde bylo i pár motoveteránù. Na prodej byl motocykl IŽ. Byly to prý jednoduché, spolehlivé stroje s vynikajícími motory. Líbil se mi vojenský Harley. Byl mimo spousty autentických doolòkù vybaven sirénou poháněnou od zadního kola. Jel s mopeïáky jako doprovodné vozidlo s patřičným zvukovým efektem. Nad náměstím létal Dron, vybavený kamerou. Podle mně patřil televizi Prima, která zde natáčela. Doprohlédli jsme stroje na náměstí a přesunuli se do místa, ze kterého jsem chtěl pořídit pár fotek spanilé jizdy. Míjely nás desítky "strojkù" se zmrzlými, ale šastnými jezdci. Dobrou náladu pokazil jenom jeden nervózní plechovkář, který se neustále z vedlejší snažil vnutit do kolony mopedistù. Nakonec se mu to podařilo. Mohl chvíli počkat, ale on se rozhodl obtěžovat a ohrožovat jezdce. Někdy si tak říkám, kolik by asi ubylo ze silnic řidičù, kdyby se musely dělat dùsledné psychotesty. Akce se mi moc líbila, účastníci se "vyřádili" a opravdu hrozná zima zase až tak moc nevadila. Fotky jsou pod odkazem "Fotky ze života Iron Dogs"
Miloš
česká Route66 2014
Sraz a přejezd účastníkù české Route 66 byl již třetí ročník. Vzhledem k tomu, že se letos nekonala jarní zabijačka ve Zduchovicích bylo to vlastně první velké setkání, které je tedy možné považovat za naší zahajovačku. Akce má dva významy. Jednak je to sraz přátel americké RT66 a druhý je podle mně hezčí: na silnicích panuje nevraživost mezi plechovkáři a motorkáři. Tahle akce by měla směřovat k jejich usmíření. Myšlenka je to hezká. Mezi účastníky akce a jezdí v čemkoliv nebo na čemkoliv určitě nevraživost nepanovala. Obávám se ale, že v provozu na silnicích to asi opět běžně platit nebude. Prvního ročníku této akce jsem se nezúčastnil, protože sem o ní nevěděl. V minulém roce jsem jí objevil a zveřejnil na našem webu a vláknu "Motorkářù nad 60". Letošní účast byla hojná, byl už i "buřtostánek" a profesionální komentátor. Motorkářù bylo víc, opravdových amerických klasických vozù řekl bych stejně. Přibyly modernější vozy a kobriolety. V minulém roce jsem se přejezdu zúčastnil v koloně. Letos jsme se domluvili se Starcem Petrem, že pojedeme samostatně do Milína a nafotíme kolonu a otočku. To jsme udělali. Mělo to samozřejmě jednu chybu v počasí. Rosničkáři hlásili lokální přeháòky a bouřky. Lokální znamenalo tam co jsme byli lokalizováni my. Slušná bouřka i s kroupami. Tak jsme letos poprve vytáhli nepromoky a zmokli. Nerozčílilo ani nepřekvapilo nás to. Ono to k motorkářství asi tak nějak patří. Prùjezd neodpovídal informaci na Internetu. Kolona vozù jela tak jako v minulém roce a do Milína "zadem", motorkáři jeli podle Internetu. Nevím, jestli to tak bylo správně a nebo se jednalo o chaos. Ono je to ale vlastně jedno. Nic to neubralo na kouzlu celé akce. Abych to shrnul. Máme za sebou první větší setkání, první bouřku, první zmoknutí, prostě vykročení do nové sezony. A se nám vydaří. Přikládám na moc hezkou prezentaci této akce, opět od našeho kamaráda Vláïi: http://kavec.rajce.idnes.cz/Route_66_2014/#Route_66_2014.jpg
Miloš
Ukončovačka ve Zduchovicích 2013
Letošní ukončovačka se konala 26.10. opět ve Zduchovicích. Od loòské se lišila hlavně počasím. Zatímco na loòskou dorazil ve sněhu pouze Vláïa (Kavec47) - který svùj čin posléze hodnotil jako stařeckou nerozvážnost - letos nás bylo hodně. Jel sem s Petrem (Pedro51). Už od rána svítilo sluníčko. Až tak úplné teplo nebylo, ale zima vypadá jinak. Kousek jsme jeli po dálnici. Chvílemi foukal dost silný nárazový vítr, tak jsme to s rychlostí nepřeháněli. Do Zduchovic jsme přijeli kolem pùl jedenácté a zdaleka jsme nebyli první. Po přivítání jsme se šli podívat "do terénu". Právě začalo probíhat oficiální zahájení za účasti trubačù a zástupcù místního mysliveckého združení. Patronem setkání byl sv. Hubert. Během doledne byla pořádána zajímavá soutěž koní ve skoku . Dále sem místní hasiči dopravili historickou "čtyřmužnou" ruční stříkačku a soutěžilo se v sestřelení cíle proudem vody. Na lidském pohonu stříkačky bylo znát, že tehdejší hasiči se museli dost nadřít. No, nakonec nadřou se i ti současní. Je to povolání, ke kerému mám úctu. Největší atrakcí ale bylo ochutnávání dobrot z prasátek. Přítomný řezník nám vysvětlil, jak to bylo s předchozími zabijačkami. Pravil: "Poprve sem měl dvě prsata a nezbyla na mně žádná jitrnice, tak sem to příště udělal z pěti. Jitrnice mi zbyly tři. Tak sem zkusil prasat deset. Jenomže ono se to mezi tím rozkřiklo, tak mi nezbylo zase nic. Dneska je to ze šestnácti prasátek". "Kolik ti zbylo jitrnic" otázal jsem se. "Nevím, je teprve poledne" odvětil s úsměvem. Ve 13:00 se měl udělat nástup na společnou fotku. Poněkud se to zdrželo. Na fotce je kolem padesáti lidí, mùj soukromý názor je, že všichni přítomní tam nejsou. Účast byla opravdu značná. Po fotce jsme se začali rozjíždět. Já jel se Zdeòkem a naší potenciální novou čekatelkou Mílou na Žebrák, kde jsme se rozdělili a pokračovali za svými cíli. Bylo to opravdu hezké rozloučení se sezonou a nádherný den. Pokud budete mít zájem, pod odkazem: http://kavec.rajce.idnes.cz/Podzimni_zabijacka_Zduchovice_2013/#Podzimni_zabijacka_2013.jpg je moc hezká prezentace od Vládi (Kavec47). Tak zase na jaře........
Miloš
Banji Road 2013
Máme za sebou další klubovou akci Banji Road 2013. Počasí se opět zbláznilo, ale opačným směrem než na květno-červnovém srazu. Tentokrát bylo sucho a horko až přespříliš. Většina účastníkù přijela jako vždy v pátek. Ubytování, pokec, pivíčko, kafíčko, večeře v pejskařské klubovně. V sobotu ráno obvyklá snídaně v cukrárně a po ní odjezd na společnou jízdu "s atrakcí". Tentokrát byla domluvena exkurze ve veřejnosti nepřístupném, již nepoužívaném železnorudném dole v Mníšku pod Brdy. Přesně v určenou dobu se s námi přivítal jednatel montánního spolku, který dùl obhospodařuje. Absolvovali jsme krátké školení bezpečnosti chování pod zemí, podepsali proškolení, převlékli se do vhodného oblečení a obuvi, vyzkoušeli baterky a vzhùru dolù. Náš prùvodce nás odvezl dùlním vláčkem 1,5km do "nitra hory". Prùvodce nedělal klasický výklad, ale vyprávěl zajímavosti. Provedl nás upravenými částmi dùlního díla a postupně jsme se dostali i do neupravených částí s opravdovým dùlním blátem. Železná ruda, která se tu těžila, neměla příliš vysoký obsah železa. Dùl byl od padesátých let v podstatě prodělečný. Tehdejší vedení dolu dokonce švidlovalo a vzorky vytěžené horniny míchali se vzorky hornin s lepší výtěžností z jiného dolu, aby jim to nezavřeli. S těžbou na tomto místě začal starý italsko-rakouský rod Colloredo-Mansfeldù. Tenkrát se to vyplatilo. Opět jsem musel obdivovat vytrva vytrvalost a pracovitost lidí z montánního spolku, kteří mají dùl jako koníčka a pracují na tom, aby jednou (až to stihnou udělat) mohl být otevřen jako dùlní skanzen pro veřejnost. Exkurze byla zejména díky přístupu prùvodce fajn, teplota v dole +10°C, vlhkost 100%. Proti tomu co nás čekalo venku ideál. Venku bylo opravdu, ale opravdu horko. Exkurze v dole trvala zhruba 3 hodiny. Motorky stály na sluníčku a na mojí ukazatel teploty oleje říkal 60°C. To nebyla teplota které dosáhnul při příjezdu, protože ze řevnic je to sem kousek a ohřát se cestou moc nestačil. Sedli jsme si na vařicí sedla a podle plánu vyrazili na Dobříš k benzince abychom se tam potkali s Bohoušem, který musel v sobotu dopoledne do práce. U stánku jsme si dali výborné klobásy na grilu, něco k pití a řešili do jaké míry pokračovat v tom horku ve stanoveném plánu jízdy. Dospělo se ke kompromisu. část sestavy se cestou oddělí a pojedou se do řevnic koupat. Zbytek bude pokračovat po uvedené trase do českého krasu a koupání s občerstvením bude v autocampu v Srbsku. Tak se stalo. K večeru jsme se v řevnicích potkali a trávili zbytek horkého večera dílem na cvičáku a dílem v nejbližší restauraci. V neděli ráno byl rozjezd domù a podle mých informací všichni dojeli v pořádku. Zhodnocení? Dobrá parta, počasí nám přálo až moc. Špatné je, že máme za sebou asi větší část sezony, která letos, pokud se týká počasí, moc nevychází.
Miloš
VII. sraz Iron Dogs - Lučkovice
Konečně jsem se dostal k tomu, abych napsal jak to bylo na VII. srazu Iron Dogs v Lučkovicích. Už odjezd byl bezva. Stanovil sem jej nejprve na čtrnáctou hodinu. Vzhledem k předpovědi počasí, po bedlivém sledování radaru jsem jej uspíšil o hodinu. Odešlo se kvùli tomu dřív z práce, obléklo a šlo uložit na motorku bagáž. V tom okamžiku se od někud vynořil mrak, který na radaru neexistoval, začala bouřka a mimo jiné také padat kroupy. Po chvíli to přestalo, pak opět začalo, přestalo, začalo...No abych to zkrátil: hodinu jsem se z garáže koukal jak prší a kouřil u toho doutník. Nakonec se vyjelo v oněch 14 hodin. Tím jsme ovšem nestihli plánovanou prùrvu v mračnech a od Přibrami jsme jeli v přívalovém dešti. Pršet přestalo asi 6 km před Lučkovicemi, kam jsme dorazili za slunce. Ve čtvrtek jsme měli naplánované projetí trasy společné jízdy. Meteorologové předpověděli, že nad píseckým a plzeòským okresem nemá pršet. To se celkem potvrdilo, jenom místy lehce mžilo. Pršet překvapivě začalo až po našem návratu. V pátek jsme potřebovali natankovat a chtěli jsme se podívat na Rakovice. Vyjeli jsme za sucha a dorazili pochopitelně za deště. V Rakovicích se nic neděje. Přibyly dvě hromady hlíny (v době našeho pobytu bláta) před jídelnou. Tráva neposekaná. Prostě opuštěný objekt. Celkem smutný pohled. Začali se sjíždět účastníci akce. První přijel Petr - Viragodědek. Chvilku po jeho příjezdu mi volala plzeòská policie, která nám měla při prùjezdu Plzní v sobotu asistovat. Ptali se kolik nás bude. řekl sem, že mělo být 50 motorek, ale zatím jsme 3. Policista prohlásil že se nediví, dal mi telefonní číslo abychom se mohli dohodnout na dalším postupu. Skoro jsme se ale začali divit my, protože začali přijíždět další a další účastníci. Mělo nás být asi 60 a skutečný počet byl 35, což si myslím, že v tomhle počasí bylo možné považovat za úspěch. Večer bylo posezení u krbu a pokec. Někteří z nás se spolu neviděli rok, takže bylo o čem mluvit a na co vzpomínat. Sobota ráno-den společné vyjižïky. Předpověï počasí pravila, že dopoledne nebude pršet v píseckém okrese a bude v plzeòském. Opravdu neprší. Po snídani řadíme motorky, já řeším technickou závadu a Vašek dává rozpravu před jízdou. Popisuje trasu, vysvětluje kde a proč se zastaví atd. Takřka přesně v 9:00 podle plánu vyjíždíme. První naplánovaná zastávka byla v Nepomuku. Tady sem předal vedení sestavy Vaškovi. Ten si vzal výstražnou vestu, já rukou udělal pokyn "motory natočit", chvíli jsme počkali a vyjeli. Proč to několik motorek nestihlo nevím, proč nejeli po určené trase také ne (všichni měli dostat mailem pokyn, jehož součástí byla mapa trasy a navíc jí Vašek při rozpravě vysvětlil). Skupina Iron Dogs jela v předu a odtud skutečně není poznat jestli jedou všichni. Ono těch záhad na cestě bylo víc. Další zastávka spojená s tankováním byla v Přešticích u pumpy. Cestou tedy další záhada. Zřejmě pro řidiče a spolujezdkyni na Sportsteru bylo dùležité předjet sestavu a vklínit se mezi nás na druhou pozici. Já dùvod nechápu. Další záhada při odjezdu od pumpy byla, proč řidič V3 patřící někam dozadu se potřeboval nutně natlačit na pozici ve které jsem dosud jel já. Brzdy mi fungují, takže vyřešeno v pohodě. Další zkušenost s V3 byla při vjíždění na parkoviště před restaurací. Parkoviště bylo vyznačené páskou a bylo na něj možné vjet jenom jedním vjezdem. Všichni jsme se před tímto vjezdem řadili a postupně vjížděli na parkoviště. V3 se rozhodl, že pojede kolmo přes naší najíždějící řadu. Jeho prùjezd vyšel opět na mně a kolegu vedle mně. Naše brzdy dobré a pán si nás možná ani nevšimnul, nebo hleděl upřeně pouze před sebe. Předpokládaně se hezky rozpršelo a my pokračujeme v cestě do Plzně. S policejním vozem jsme se setkali na domluveném místě, prùjez Plzní vedený Vaškem i přes déšt proběhl bez problémù, neztratil se nikdo. Dorazili jsme do DP Plzeò na domluvenou exkurzi. Exkurze byla velmi zajímavá, ukázali nám centrální dispečink, kamerový městský systém, vysvětlili zpùsob řizení městské dopravy, podívali jsme se do malé vodní elektrárny. Ta bohužel nemohla být v provozu. Byl tak vysoký stav vody, že pod jezem bylo tolik vody jako nad ním a proto turbína, nemajíce vodní spád, nemohla pracovat. Dále jsme si prohlédli hlavní rozvodnu a její dispečink. Službu mající technik nám i předvedl simulace některých závad, abychom viděli jak to vypadá "když je zle". Prohlídka skončila v měnírně a u kabelových rozvodù, které křižují celou Plzeò. Vycházíme celkem bez překvapení do deště, nasedáme a jedeme na oběd do restaurace Na Spilce v areálu Prazdroje. Perfektně označenou trasou nás vede plzeòák Zdeněk. Cestou byla spousta semaforù, kolona se roztrhla a někteří "hladovci" přehlédli značení trasy. Zděněk se pro ně vrátil a tak bez oběda nezùstal nikdo. Restaurace byla obrovská, jídlo dobré, obsluha celkem svižná, ceny přiměřené. Někteří účastníci jeli z oběda domù a my ostatní vedeni Zdeòkem v celkem silném dešti vyrazili na druhou polovinu trasy zpět. Proběhlo plánované tankování v Nezvěsticích. Z Nezvěstic někteří vyrazili na svou pěst a zbytek sestavy se vydal do Lučkovic. To už nepršelo, ale lilo. Jeli jsme bezpečně a byli čím dál mokřejší. částečně to vzdal i mùj nepromoknutelný nepromok a tak sem seděl v louži. Myslím, že všichni jsme byli dost rádi, když se objevila cedule RZ Lučkovice. Vylili jsme boty, a jali se sušit. Po výborné večeři opět posezení u krbu a vyprávění zážitkù. V neděli ráno pršelo jenom trochu. Vzpomněl sem si na Foresta Gampa, líčícího svoje zažitky z vietnamské války: "Pořád pršelo. Pršelo zezhora, pršelo zespoda, pršelo ze stran. Když někdy přestalo pršet byly vidět hvězdy". To štěstí jsme neměli. Nepatrná říčka která za normálního stavu teče asi 300m od kempu se přiblížila asi 10cm pod úroveò příjezdové (v našem případě odjezdové cesty). Po dobré snídani nakládáme bagáž a jedeme domù. Cestou překonáváme na silnici "vodní toky" a "blátotoky" z polí a polních cest, hluboké odhadem až 15cm. Nemít svojí motorku tak rád, bylo by možná lepší koupit jinou než jí umýt. V řevnicích nás očekávala povodeò, evakuace níže položených částí a ostatní jevy k tomu patřící. Některé silnice byly zatopeny, ta na naší trase ne. Máme za sebou první letošní vícedenní sraz. I přes opravdu kalamitní počasí docela vyšel. Nikdo z nás myslím nelitoval, že se zúčastnil. Atmosféra byla bezva, nikdo nebědoval, nenadával na nepřízeò živlù a pokud je mi známo, všichni jsme se vrátili ve zdraví. Co se mi nelíbilo, byla nedisciplinovanost pár jezdcù. Jízda v sestavě je nádherná a bezpečná, když se dodržují její zásady. Ti co je nedodržují ohrožují ostatní a přidělávají jim starosti. Jestliže třeba v "šachovnici" vjede někdo někam kam nepatří, musí se mu všichni přizpùsobit a sestavu přeřadit. Podobně nepraktické a nebezpečné je když někdo nepochopí dùležitost šachovnice. Zejména ve městech se spoustou křižovatek se tím sestava zbytečně prodlužuje. Pak se zpomalují odjezdy z křižovatek a kolona se trhá. Další zásadou je, že každý si hlídá jezdce za sebou. V případě, že ho nevidí, zastaví. Tak se tato informace přenese postupně až k vedoucímu jezdci, který jinak nemám šanci poznat, že vzadu někdo chybí. Další dost významnou a nebezpečnou chybou je, když jezdec jedoucí na levé straně při odbočování do prava si zatáčku zkrátí a toho vpravo za sebou jedoucího zavře. No nic, nejsme na školení. O zásadách jízdy v sestavě se toho všude píše spousta. Přeji všem zúčastněným i nezúčastěným na dalších srazech tak výbornou atmosféru jako byla v Lučkovicích, mnohem lepší počasí, hezké zážitky z letošní sezony a vždy návrat ve zdraví a pohodě.
Miloš
Zahajovačka 2013 Milín - Rožmitál pod Třemšínem
Počasí, které by v březnu už mohlo být trochu jarní, předvádělo už dlouho skopičiny. Neměl sem jasno, jestli na zahajovačku pojedu. Psali jsme si s organizátorem a nakonec vymysleli, že při nejhorším bychom jeli auty. V sobotu ráno jsou na teploměru +4°C (jedna z nejvyšších teplot za posledních několik měsícù) a není poprášeno sněhem (také rarita několika posledních týdnù). Je rozhodnuto - jedu - teï ještě čím. Po desáté hodině rtu teploměru vystupuje na celkem pěkných skoro 6°C. Jdu se podívat na zahradu, jak to vypadá v reálu. Venku jsem usoudil, že už sem jel na motorce za horších podmínek a bylo rozhodnuto. V rámci hesla "není špatné počasí, je jen špatně oblečený motorkář" jsem se oblékl patřičně a vyjel. Nechtěl sem jet po dálnici do Milína a tak sem se vydal svojí oblíbenou "zadní" trasou na Příbram a Rožmitál pod Třemšínem. Po asi 15km mně zastavil zákaz vjezdu a objížïka. To by mně vždycky sebral čert, když není nikde předem na zákaz a objížïku upozornění a tím pádem pozdě se pak musí řešit náhradní trasa. Musel sem na přes Dobříš, tj. zajížïka 20km. Kdybych byl na objížïku upozorněn včas, jel bych rovnou jinou cestou. Přemýšlím, kolik lidí to musí řešit, kolik projedou zbytečně benzínu nebo nafty... No nakonec stát má víc na spotřební dani a DPH tak mu to vyhovuje. Příjíždím do Příbrami a pokračuji na Rožmitál. V Rožmitále musím ještě něco zařídit a tak zvažuji zda to napřed vyřídit a pak jet do muzea kde je sraz, nebo naopak. Kousek před koncem Příbrami vyjíždí z vedlejší na hlavní skupina motorkářù. Zařazuju se na konec skupiny a mám vyřešeno kam dřív. Po dojezdu na parkoviště před muzeem se všichni diví, kde se tam beru, když jsem s nimi z Milína nevyjel. V muzeu se věnujeme soukromé sbírce automobilù značky Aero (a pár jiných). Je zde i Aero 30 Sodomka. To bylo moje první auto po vojně. Pak se ještě jdeme podívat na mistry cvočkaře a jejich řemeslo. Cvočkařství má v Rožmitále velkou tradici. Cvočkaři vyráběli skoby, cvočky, hřebíky, kramle a například šereky. To je specielní výrobek potřebný k okování vojenských bot. Z toho měli výhodu - nemuseli ve světových válkách na vojnu, právě pro dùležitost okovávání vojenských bot. Během naší návštěvy si stěžovali, že jim to moc nejde, protože je zima a železo příliš rychle chladne. Po prohlídce jsme ještě trochu pokecali, já zodpověděl pár dotazù na sraz v Lučkovicích a vydali se domù. Cestou zpět už byla docela zima. Myslím že všichni my všichni účastníci jsme měli dva pocity společné: nikomu nebylo teplo, ale všichni jsme byli rádi, že jsme jeli.
Miloš
Výstava Motocykl 2013
Výstavu jsem navštívil po tříleté pauze. Nechci jí do podrobna hodnotit. Tři roky jsem vynechal proto, protože v roce 2009 po požáru Prùmyslového paláce připomínala vietnamskou tržnici a nebyly zde ani významní dovozci motorek, kteří se přestěhovali na "trucvýstavu" do Brna. Na letošním ročníku jich také příliš nebylo, ale výstava byla alespoò o motorkách. Překvapila mně mohutná navštěvnická účast, která se v sobotu projevila už velmi dlouhou frontou na vstupenky. Podle mně to bylo zpùsobeno ve stejném termínu, tentokrát v Praze, pořádanou výstavou Motosalon. Spousta návštěvníkù se zřejmě rozhodla prohlédnout si výstavy obě. Teï již ale výstavě samotné. Značnou plochu v centru pavilonu zabírala expozice firmy Victory. Firma začínala v roce 1998 jedním modelem a postupem času se stala významným výrobcem amerických těžkých cruiserù z nichž zde celou řadu předvedla. Mně osobně se jejich až příliš futuristické motocykly moc nelíbí, ale to je jen věc názoru. Na tuto expozici navazovala expozice firmy v minulosti úspěšného motocyklového závodníka jezdícího pod číslem 43 Martina Rigy s názvem MR43. Byly zde vystaveny Custom Bikes - motorky postavené podle přání zákazníkù. Mezi těmito expozicemi jsem narazil na motocykl Indian Chief. Firma Indian byla založena v roce 1901 a v roce 1953 zkrachovala. V roce 2011 značku koupila společnost Polaris Industries. Uvedený motocykl je zástupcem nové modelové řady. Jeho cena na našem trhu je "více než malá". Asi nejzajímavější částí výstavy byly samozřejmě "stavby". Byly zde k vidění docela kuriozní nápady. Zaujal mně například kanistrový uzávěr nádrže, mohutný stavoznak na jejím boku nebo přívěsný vozík s užitečným vybavením. Zajímavé byly i vystavené dragstery. Lahùdkou byl pro mně motocykl Jawa 500 OHV Speciál z roku 1931. Vystavený stroj byl jedním z posledních, celkem 1016 vyrobených kusù. Pravé křídlo Prùmyslového paláce bylo věnováno bezpečnosti provozu, motocyklovému příslušenství a výbavení. Byl zde zastoupen i projekt "Bezpečně na motorce", jehož je náš klub partnerem. Na výstavě samozřejmě nechyběly ani trojkolky a čtyřkolky. Co říci závěrem. Potkal jsem známé a kamarády, pokecal s nimi, pozřel dobrý, ale poněkud předražený oběd, viděl věci některé zajímavé a nemrzelo mně, že jsem na výstavě byl. Fotky jsou v sekci "Fotografie ze života Iron Dogs".
Miloš
Zduchovice 27.10.2012
Je to první článek, který píšu o akci kde jsem nebyl. Zduchovice jsou již několik let místem našich setkání u příležitosti zahajování a ukončování sezony. Mělo tomu tak být i letos, ale..... Předpovědi počasí předpovídaly počasí nic moc, ale kdyby byla jenom zima, jel bych. V sobotu ráno jsem se podíval na teploměr. Ukazoval +1°C, potom z okna - dost silný déš. Kolem 10 hod začalo sněžit a sníh dokonce zùstaval ležet. Tak zlé to nepředpovídaly ani "rosničky". Sněžit mělo nedřív od 600m.n.m., pak od 400 m.n.m., ale my jsme 217. Informace o ději mám pouze převzaté. Zúčastnili se tři motorkáři v autech a jeden tvrïas na motorce. Koně v tom počasí vzali ven jenom dva, takže tradiční program byl zřejmě značně omezen. Tvrdý motorkář po našich slovech uznání prohlásil, že se jednalo o stařeckou nerozvážnost. Když ho na zpáteční cestě začalo čím dál tím častěji předbíhat zadní kolo, povolal na pomoc dodávku a zbytek cesty dokončil zdráv a s motorkou naloženou v ní. Takže letos ukončovačka vlastně nebyla. Že by letošní sezona vydržela až do příští?
Miloš
Tachlovický trojúhelník 9.9.2012
Na našem tradičním startovním místě, cukrárně, jsme sešli ve stanovený čas. Poklábosili, kávu dali a vyjeli směrem na Tachlovice. Cestou Pepa projevil přání ukázat Zuzce lom Velká Amerika. Vzali jsme to tedy malinkou zajížïkou, podívali se, udělali skupinovou fotku a pokračovali. Veteránù byla spousta a některé opravdové unikáty. První veteránská kategorie Past (vozidla starší dvaceti let) mi vzhledem k mému věku připadá málo veteránská. No ale lepší už to nebude. Letos poprve jsme si počkali na závod a viděli vozidla v chodu. Závodilo i Aero 30 s karoserií Sodomka. Tohle auto jsem si pořídil hned po vojně (moje první auto). Bylo ve strašném stavu. Rozebral jsem ho na kousky, zrevitalizoval, asi 3 roky s ním jezdil a pak prodal (já blbec) za málo peněz nějakým studentùm. Tenkrát se to jako vzácnost tak nebralo a já nemyslel dopředu. Po ukončení závodu jsme se projeli českým krasem, najedli a napili v autokempu v Srbsku. Odpoledne jsme se rozjeli k domovùm. Byla to fajn neděle.
Miloš
Tenkrát na západě 11.8.-18.8.2012
Západní směr jsme si vybrali. protože to tam neznáme a konečně jsem se dostal k tomu, abych napsal zprávičku o našem tamním pobytu. Sice při tom možná budu trochu bojovat se sklerózou, ale asi to dobře dopadne. Odjeli jsme v sobotu za docela příjemného počasí a regionální předpovědi slibovaly "bezdeštno". Cesta probíhala celkem dobře. V Přešticích budovali kanalizaci a byla tam objížïka. Navigace se tvrdě chopila práce a vymyslela úplně jinou variantu cesty do Kdyně. Jak se ukázalo na zpáteční cestě, byla tahle varianta poněkud pohodlnější, ale nepředbíhejme. Protože jsme přijeli uplně od jinud (z druhé strany) než bylo plánováno, bylo nutné kemp hledat, což nakonec dopadlo dobře. Po ubytování jsme šli na rekognoskační procházku po okolí a dali pivo v přilehlé restauraci. V neděli jsme se jeli podívat na Chodské slavnosti do Domažlic. První nás upoutala výstava veteránù, kterou pořádal místní veteránský klub. Asi nejzajímavějším exponátem byla hasičská "Máòa". Tím ale neříkám, že by jinak nebylo na co se dívat. Exponátù bylo dost a hodnotných. Pokračovali jsme směr náměstí. Cestou jsme potkali dva Jeepy. Dle jejich majitele jeden osvobozoval republiku a druhý válčil v Koreji. Když viděl náš zájem o ně, pravil a si zkusíme sednout. Vybral jsem si ten osvobozovací. Tedy přítelé, nechápu jak mohli američané v takhle malém autě válčit. Jenom nastoupit v motorkářském oblečení nebylo moc jednoduché. Pak s volantem na hrudníku a koleny pod bradou nic moc posezení. Na náměstí byla spousta stánkù s kde čím. Podívali jsme se na vystoupení skupiny historického šermu a tu vystřídala...řevnická hudební skupina Třehusk. Nevím, jestli ze setkání tady byli více překvapeni oni, nebo my. Posléze jsme usoudili, že dost bylo slavnosti a přesunuli se do Klatov. Před mnoha a mnoha lety jsem tam byl v katakombách, kde byly mumie. Katakomby jsme našli a zhlédli. Z mé strany velké zklamání. Všude dlažba, koberce, sklo, nerez a dobrodružství nikde. Před těmi mnoha lety to tam vypadalo jinak. Ještě jsme se po Klatovech prošli, udělali pár fotek a jeli zpět do kempu. V kempu jsme mezi tím získali nové sousedy - bezva lidi. V pondělí jsme se rozhodli pro výpravu na věž Koráb. V kempu nám řekli, že k ní vedou všechny turistické značky. Nabrali jsme směr a vyrazili. Celou cestu k rozhledně jsme nenašli značku jedinou. Ono se zdá jednoduché trefit k rozhledně, jenomže ona je na kopci a v lese není vidět. Trefili jsme. Prohlédli jsme si to tam, vypili pivo a vydali se jakousi okružní cestou do Kdyně. Nejprve podle značek, posléze podle instinktu, protože značky se ztratily. Byla tam spousta pokácených stromù. Značky možná byly na nich. Kdyni jsme našli a v ní i plánovanou restauraci U Votrubù s vynikající drškovkou, topinkou s nějakou pikantní směsí a pivem z Popovic. Obsluha nás sice po nějaké době zaskočila dotazem, máme-li nějaké poslední přání (to se říkalo před popravou), ale pak vysvětlila, že za chvíli budou zavírat. Na úterý jsme naplánovali návštěvu "Stezky v korunách stromù" v Bavorsku. Cesta tam byla docela složitá, ale navigace nás tam skoro dovedla. Konkrétní místo kde stezka je, jsme posléze vypátrali podle mapy na nějakem plácku. Zjistili jsme, že se tam s motorkáři docela počítá.Mají specielní parkoviště na kterém se neplatí a k dispozici uzamykatelné skříòky na uložení oblečení, helem atd. Výtahem (lze i po schodech, ale zážitek - výtah v lese) jsme se nechali vyvézt na lávku vedoucí k pokladnám, zaplatili 8 éček a jsme v korunách. Stezka je celodřevěná konstrukce, místy asi 20m nad zemí. Někde lze alternativně použít "dobrodružnější trasu". Občas jsou zde informační tabule co je k vidění. Například Lučišník bojující s kùrovcem. Co je opravdu zajímavé, je vyhlidková věž. Je vysoká 44m, celodřevěná, bezbarierová a je z ní vidět dost daleko. Při sestupu z věže jsem si vzpomněl, že sem nechal na motorce navigaci. Ještě, že prohlídka věží končila, neb jsem nasadil k návratu značné tempo. Navigace na motorce zùstala. Buï se v Německu navigace nekradou a nebo kolem nás byli samí slušní motorkáři. Negativní na tomto výletu bylo, že nikde cestou neměli wurst. Dali jsme si ho až po návratu. Ve středu se jede do muzea řemesel. Bohužel se tam nesmělo fotit, jinak opravdu moc pěkné. Všechna muzea řemesel, která jsem zatím viděl, vystavovala pár zařízení souvisejících se řemeslem a spoustu nástěnek. Tady to bylo jinak. řemesla, od zubaře, přes kováře, řezníka a desítky dalších až po hospodu. Více než 1000m čtverečních plochy a 7000 exponátù. Vše v chodu a nástěnky se nekonaly. Obdiv patří našemu prùvodci a spolumajiteli muzea, za realizaci takové sbírky. Další atrakcí tohoto dne byl vodní svět. V malém zatopeném lomu byla podvodní pozorovatelna. Něco jako batiskaf asi 12 - 15m pod hladinou, ze kterého bylo možné pozorovat a (což nebylo jednoduché) fotografovat ryby. Ve čtvrtek jsme se rozhodli pro pěšácký den a navštívili takřka novou zříceninu středověkého hradu. Takřka novou, protože jí vystavěli nadšenci jen podle dokumentace a zbytkù hradu, dost nepatrných. Cestou jsme malinko zmokli, v lese potkávali srnky a opět docela hezká procházka. V pátek jsme si uvědomili, že vlastně ze Kdyně, od které jsme kousek v kempu, známe jenom silnici a tak jsme se vydali na exkurzi městečkem. Náměstí není fotogenické, protože je celé ve stylu parku, zarostlé stromy. Vzniklo jen pár fotek: motobar, hotel který asijský podnikatel předělal na prodejnu, hlavní ulice a již dříve zmíněná restaurace. U řezníka a uzenáře Bláhy jsme koupili buřtíky na večerní oheò a shlédli nádherné uzené, zcela čerstvě donesené z udírny. Škoda, že jsme ho objevili až poslední den pobytu. Večerní buřtíky na ohni s přáteli byly fajn. No a přišla sobota - den odjezdu. Naložili jsme stroje, rozloučili se (smutné) a vyrazili k domovùm. My v péči navigace, cestou kterou jsme před týdnem měli přijet. Trasa byla bezesporu zajímavá, docela hezká, ale po asi 90km jsme museli zastavit a nechat odpočinout sedací části, naklepané jako řízky. Jinak dojezd v pořádku. Byl to hezký týden, škoda, že tak utekl.
Miloš
Banji Road 27.-29.7.2012
Akce oficiálně začínala v sobotu, ale možnost příjezdu na psí základnu byla už od pátku. Po minulém ročníku, který by se dal přejmenovat na "Banji - Bahno - Road" kvùli poněkud nepříznivému počasí to tentokrát vypadalo lépe. Možnost přijet v pátek využil Michal, s ještě v tu chvíli nečlenem, Bohoušem. Poklabosilo se u piva a doutníku, chlapci skákli na večeři do restaurace. V sobotu byl stanoven oficiální sraz, ráno v oblíbené cukrárně. To se podařilo. Káva, dortík, doutník a po 10 hod vyrážíme v počtu 8 jezdcù na trasu společné jízdy. Jedeme do Příbrami na soukromou exkurzi v dole Marie. Cestou pořizuje Jaqes videodokumentaci, ze které vzniknul klip. Klip je k vidění na novém odkazu "Videa ze života Iron Dogs". Na tento odkaz budou postupně přibývat další videa z našich akcí. Ale zpět k vyjížïce. Do objektu přijíždíme trochu dřív než máme, čekáme a prùvodce nikde. Volám, ale telefon nikdo nebere. Po nějaké době se prùvodce objevuje a říká, že měl objednávku na dobu před hodinou. Zřejmě někde chyba, ale on se vùbec pohyboval trochu "mimo čas". Pán pravil, že mùže až za hodinu. Nevadí, poradil nám super restauraci a my tam dáme oběd. Oběd byl vynikající a po něm se vracíme zpět na šachtu. Tentokrát již s časem nejsou problémy, fasujeme hornická světla a vydáváme se s pánem pod zem. V dole došlo v roce 1892 k tehdy největšímu dùlnímu neštěstí v čechách. Nastal zde požár, při kterém zahynulo 319 horníkù. Požár zavinil jeden horník, který neopatrně odhodil doutnající knot z kahánku (snad to nebyl vajgl) a ten zapálil tehdy dřevěnou výdřevu. Podzemní i nadzemní čast prohlídky byla zajímavá. Pán zodpověděl všechny naše zvídavé dotazy. Poděkovali jsme mu za provádění a výklad, usedáme na stroje a míříme: no kam jinam, než do cukrárny. Já jedu ještě natankovat a kolegové ulovit něco k věčeři. Na "základně" je koupání v řece aby se "omyl prach a pot z cest". Já, zbaběle přiznám, se jenom osprchoval. Večer zase povídání, pivo doutníček, v mém případě dýmka, Kamil vínečko, prostě co je komu milé. Bohouš se ten večer stal našim novým členem. Upustili jsme od čekatelství, protože na naše akce jezdí už dva roky a dobře ho známe. Ráno jedna část účastníkù odjíždí domù a druhá, no schválně jestli to uhodnete? No přece do cukrárny. Ono se nám moc nechce loučit. Nastat to ale muselo. Bohouš dostává klubovou samolepku a odjíždí už jako člen Iron Dogs. Tak a se mu mezi námi líbí pořád. Abych to shrnul: Projeli jsme se za dobrého, možná až zbytečně teplého počasí, viděli zajímavé věci, dobře se najedli a napili, dost se zasmáli a pobavili. Foto a video dokumentace jsou na příslušných odkazech.
Miloš
Sejdeme se u Děčína 1.-8.7.2012
Pojali jsme tuhle akci, jak bývá našim zvykem jako týdenní dovolenou. V neděli se "rosničkářùm" poněkud vysmekla předpověï teplot. Tropy se nekonaly a bylo na cestování velmi příjemně. Po příjezdu jsme složili věci z motorek a jeli nakoupit potravu. Po aklimatizaci zašli na pivo do blízké restaurace. Personál si nás od minulého roku pamatoval. Asi jsme nezapomenutelní. V pondělí jedeme do míst kde Jarka trávila mládí - no dobře, tak dětství. Mimo jiné jsme prošli Tisské skály, pískovcové útvary velmi podobné Prachovským skalám. Večer přišla bouřka. Pršelo dost, před oknem jsme měli silnici s asi 15cm vysokými obrubníky a dost slušným sklonem. Voda která po silnici tekla sahala do poloviny obrubníkù. Pak přišel silný vítr, foukal proti proudu a voda začala téci do kopce. Zajímavý pohled, když na to člověk kouká ze suché a pevné budovy. V úterý mně to opět táhne pod zem. Jedeme se podívat do dolu v českém Jiřetíně. Dùl nic moc, ale prùvodce byl opravdu zábavný. Pokračujeme do Jablonné v Podještědí podívat se na klášter a katakomby. Mimochodem v horkém počasí mohu návštěvu míst jako jsou doly a katakomby doporučit. Je to osvěžující. Navigace nás vede po silnici s úžasnými dírami. Kličkujeme s motorkami mezi nimi a mnohdy ani nedohlédnu jejich dno. No to přeháním, myslím, že žádná nebyla hlubší než 40cm. Malinko jsme zmokli, ale celkem nepatrně. Ve středu jedeme do Drážïan. Centrum města si prohlížíme z motorek, protože zaparkovat není moc kde. Pak jsme místo přece jen našli a bylo zrovna před ordinací zubaře. Nedivím se. Při zpáteční cestě jsme se jeli podívat do prodejny Louis. čtvrtek a pátek jsme věnovali mimo motorkovým aktivitám - vycházky, hledání hub atd. V sobotu je hlavní bod programu. Společná jízda vymyšlená a vedená Pinim. K pumpě v Ústí přijíždíme všichni včas. Dáme kafíčko, pokouříme a Piny dá rozpravu před jízdou. Přesně v určený čas vyjíždíme do hor. Na Cínovci doplòujeme PHM a míříme k pidi leteckému muzeu. Dali jsme si wurst, prohlédli expozici a začalo trošku pršet. Pokračujeme v cestě a zastavujeme na přehradě Flaje. Většina účastníkù obléká nepromoky. Přestává pršet. Jedeme do Duchcova na zmrzlinu a dortíky do cukrárny. Po občerstvení pokračujeme do Teplic. Tady navštěvujeme největší prodejnu motocyklù a příslušenství v regionu. Oficiální společná jízda tady končí a začíná pršet. Děkujeme Pinimu za nádherně připravenou trasu, loučíme se a odjíždíme směrem na Děčín a Ústí. Cestou se skupinka rozděluje a jednotlivci míří ke svým cílùm. My do Děčína. Chvílemi prší dost, ale před námi to asi bylo horší. Na silnici je naplavená spousta bláta a kamínkù, chvíli jedeme kolem potoka, kterým teče zřejmě velmi nadstandartní množství vody. Dojíždíme kolonu vozidel, kterou vede blb v jakémsi stavebním stroji. Jedeme asi 8km rychlostí 30km/hod. Předjet není kde a blba nenapadlo, že by mohl někde zastavit a nechat kolonu předjet. Prší čím dál tím víc. V Děčíně přijíždíme k benzínce od které jsme vyhoštěni, protože nejde proud. Inu prší a jsme v čechách. To je zase kalamita. Za malý okamžik po příjezdu do místa kde bydlíme přestává pršet a my se mùžeme začít sušit. V neděli balíme a jedeme domù, což se nám podařilo v pohodě. Byl to fajn týden. V místech kde jsme byli se nekonaly žádné "extrémní ničivé klimatické jevy", vyjížïka byla perfekně připravená a vedla nádhernými místy.
Miloš
VI. sraz Iron Dogs - Lučkovice 25.-27.5.2012
Začal bych od počasí. Sledoval jsem ho už týden před srazem. Předpověï se měnila několikrát denně v hodnotách od apokalypsy po přijatelno a zpět. Odjížděli jsme už ve středu, abychom ve čtvrtek vyzkoušeli trasu, připomněli se v Temelíně a u "číòanky" na oběd. Tak tedy poslední pohled na radar, satelit a předpověï (v pátek hezky, v sobotu přijatelně, v neděli déš). Protože ubytování v Lučkovicích máme až od pátku, míříme do Štědronína (tam byl loòský sraz). Paní vedoucí s údržbářem Romanem nás vítají. Ubytujeme se, najíme a jdeme se projít po lese. Večer s personálem vzpomínáme na loòský sraz a další "lumpárny". Po roce si paní vedoucí pamatovala z té spousty lidí, kromě nás organizátorù, dva naše členy. Nebudu jmenovat. Oni to vědí a ostatní by záviděli. Ve čtvrtek sedláme stroje a vyrážime. Jedu stejnou rychlostí, jakou povedu kolonu, abychom mohli případně upřesnit časy. V převáděcím centru Temelína potvrzujeme akci a jedeme k číòanùm. Zde je také všechno v pořádku, takže odjíždíme přes Tálín k Bik ers Crownu v Písku. Tady zapínám navigaci. a nás vede do Lučkovic. Vede, cestou pěknou, ale poněkud složitou. Silnice od Mirotic je příšerná. Je utvořena ze záplat. Možná kdyby silničáři ponechali pùvodní díry bez oprav, bylo by to lepší. V rekreačním zařízení ladíme detaily (např. od kdy bude otevřen bar) a jedeme zpět do Štědronína. V pátek zabalíme (jak já to nesnáším a přitom tenhle kousek dovolené je jako putovní tábor) a jedeme se přeubytovat do Lučkovic. Správkyně po příjezdu pravila že není uklizeno a máme 2 hodiny počkat. Sdělil sem jí, že náš příjezd byl domluven na tuto hodinu s jejím vedoucím. A najednou to šlo, za čtvrt hodiny vybalujeme v našem "apartmánu". Jedeme se ještě projet a po návratu nastává vítací období, nebo "účastníci zájezdu" začínají přijíždět. Následuje večeře, buřty na ohni a posezení na terase a v baru. Bylo dost legrace. Některé hlášky byly nezapomenutelné. Např. tlutší pánové, no nakonec i dámy, mají OTP. Jo vy nevíte co to je OTP? No přece Ozdobný Tukový Prstenec. Nezapomenutelné byly inscenované "hádky" mezi Jaqesem a Pepou. Kdyby člověk nevěděl, že se jedná o představení, očekával by, že začne téct krev. Možná, že lidé, kteří je neznají byli vyděšeni. Spát se jde kolem pùlnoci, protože druhý den je snídaně od 7:00 hod. Po docela vydatné snídani řadíme více než 60 motorek do sestav a přesně podle plánu v 8:30 vyjíždíme na trasu společné vyjížïky. Do Temelína jsme přijeli dřív než jsme měli, ale myslím, že to moc nevadilo. Při exkurzi byl promítán film 3D a musím se přiznat, že jednou jsem skoro uhnul před letícím neutronem (nebo co to bylo). Po exkurzi máme do odjezdu na oběd čas, tak se fotí, kouří a klábosí. Po dosažení času T (nebo vlastně O = oběd) jedeme Do Týna nad Vltavou. Po příjezdu jsme v reálu svědky konkurenčního boje. U parkoviště jsou dvě restaurace. V jedné to bylo objednané. část výpravy zaparkovala blíž k té druhé. Okamžitě z ní vyběhla obsluha a zmocnila se jich. Oni, protože netušili, že oběd má být v té druhé, upadli do jejích spárù. Prostě vlčí život v kapitalismu. V té "naší" restauraci bylo jídlo výborné, porce velké, ceny rozumné a obsluha milá a rychlá. V té druhé nevím, ale protože nikdo si nestěžoval na žaludeční problémy, asi také v pořádku. Zdeněk na chvíli poskytnul motorku jako atrakci malinkému dítěti, Brumlík povozil po parkoviští servírku od "číòanù", nasedáme a jedeme přes Tálín do Bikers Crownu. Prohlédneme, někteří ještě dají kávu ve vedlejší středověké hospodě. Já po dohodě předávám vedení kolony Mannovi. Je místní a zná prý snad lepší cestu než moje navigace (to mně moc nepřekvapilo). Před odjezdem se ještě domlouváme na "vložené" atrakci. Zastavíme se v Miroticích na náměstí na zmrzlinu - údajně nejlepší zmrzlina v kraji a je to pravda. Kolem 17:00 hod přijíždíme zpět do Lučkovic. Po výborné večeři opět poklábosíme, něco a lko i nealko nápojù popijeme a jdeme na kutě. V neděli je snídaně rozumně od 9:00 hod, takže před ní ještě stačíme zabalit. Personál asi počítal s hladovci, takže začal vydávat mnohem dřív než v 9:00. Strava opět vydatná, uvedená nebo zakončená česnečkou. Po snídani nakládáme bagáž na motorky, loučíme se a rozjíždíme se domù. Co říci na závěr. Ukončím u toho, u čeho jsem začal. Počasí po celou dobu trvání srazu bylo takřka ideální. Nebylo zbytečné vedro a nespadla kapka. Trasa společné jízdy vedla po pěkných, bezpečných silnicích a během ní nedošlo k ničemu mimořádnému. Všech více než 60 účastníkù se zřejmě snažilo dodržovat pravidla bezpečnosti a skupinové jízdy. Myslím, že náš první letošní sraz, na který jsme opět pozvali "Motorkáře přes 60" se povedl. Kromě toho jsme se všichni ve zdraví, bez šrámù na motorkách i tělech vrátili zpět a co víc si přát.
Miloš
Zabíjačka Zduchovice 2012
Je to tady. To si možná říkalo víc nás, kteří jsme se těšili na první jarní společné setkání. Já se tedy těšil moc a dopředu sledoval dlouhodobé, neustále se měnící předpovědi počasí. Nakonec to dopadlo dobře. Ještě ráno před odjezdem jsem vyvěštil z radaru a satelitu, že ošklivo se konat nebude. Jarčinu motorku jsme zcela bez problému letos poprve nastartovali. Moje už jezdila. Jedeme se podívat "před cukrárnu" jestli někdo jede s námi (bylo to avizováno na webu) a pak vzhùru do Mníšeckého kopce. Pro zjednodušení a zrychlení úvodního přesunu volím dálnici. Jede se dobře, je skoro prázdná. Ve Zduchovicích už čeká uvítací výbor. Vítáme se a jdeme podívat do centra dění. Neděje se nic moc. Proti podzimním zabijačkám je tu minimum lidí. Nás motorkářù je tu ale čím dál tím víc. Probíráme zážitky, díváme se co kdo přes zimu vylepšil, kolaudujeme zatím neviděné, nebo nově koupené stroje, někoho zajímají kozy. Mann má snahu zorganizovat společnou fotku. Daří se s obtížemi, protože pořád někdo přijíždí nebo o djíždí, něco někde jí, na něco někde kouká, prostě normální prùběh takového setkání. Máme s Jarkou před sebou další misi a to je Týn nad Vltavou. Chceme tam navštívit čínskou restauraci a domluvit oběd při květnovém srazu. Ono když se někam přijede s přibližně 50ti členou skupinou, je to jako když tam přijede velký zájezdový autobus. Vše se musí zařídit předem, aby se předešlo zmatkùm, které by mohly pokazit atmosféru akce. Sdělujeme to ostatním a asi 12 účestníkù chce jet s námi. Zadávám do navigace cíl cesty, startujeme, řadíme se a vyjíždíme. Hned v Kamýku navigace nezklame. Z křižovatky na hlavní silnici suveréně ukáže na menší silničku, aby po 30 metrech stejně suveréně oznámila, že se máme otočit a vrátit se zpět na hlavní. Později v Milevsku u Benziny to hodnotím: výhoda jízdy s navigací spočívá v tom, že se človek s její pomocí podívá na místa kde ještě nikdy nebyl a mnohdy tam ani být nechtěl. No nic, zbytek trasy nás vede dobře. Na začátku Týna předávám vedení skupiny Mannovi, který si myslí že ví, kde ta hospoda je. Myslel si to dobře, strefuje se na první pokus. Před restaurací je veliké parkoviště. To budeme v květnu potřebovat. čínská majitelka je moc milá a ochotná. Sdělujeme přání týkající se oběda na srazu, ona jde za bar, přináší kalendář a ejhle, on je motorkářský. Kroužkuje si datum, přikládá Jarkou napsaný papírek s počtem lidí, časem a telefonním číslem a praví, že v den "D" zavolá aby se to potvrdilo. Zřejmě je to zařízené. Pro jistotu se tam ale ještě při konečné přípravě srazu zastavíme. členové naší mini výpravy si objednávají kachnu a my vyrážíme dál po naší trase na Příbram. V Příbrami dotankujeme, najíme se a míříme k domovu. Hodnocení? První letošní celý den s motorkami. Počasí nádherné, setkali jsme se s kamarády a známými, pobavili a zasmáli se. Jízda přijemná. Cestou jsme potkali spoustu motorkářù. Všichni jeli normálně a netestovali platnost fyzikálních zákonù. Oběd na sraz je (asi) dojednán. Zkrátka a dobře, bezva den a první načichání začínající sezony v sedle, na silnici, se spoustou kamarádù a známých.
Miloš
Zabíjačka Zduchovice 2011
Minisetkání ve Zduchovicích se uskutečnilo. Cesta tam byla na začátku poněkud dobrodružná, protože v našem údolíčku byla taková mlha, že neznat tady na silnici každý metr, tak bych zabloudil. Před Dobříší se ale mlha ztratila a vysvitlo sluníčko. Ve Zduchovicích se nás potkalo nemnoho. Bližší a "skalnější" dorazili na motorkách, ostatní auty. Zima nebyla vùbec, vloni to bylo horší. Kvalita zabijačkových pochoutek se prý proti předchozímu roku (říkali stálí ochutnávači) zlepšila. Pokecali jsme, sdělili si zážitky z letošní končící sezony, která co se počasí týkalo za moc nestála, ale zážitky stejně byly a některé zajímavé. Pak jsme si popřáli hezké Vánoce - je to trochu brzo, jenomže na motorkách asi nejzazší termín. Někdo jel domù rovnou, větší část skupiny se ještě vypravila do Týna nad Vltavou k číòanovi na kachnu a já to vzal přes Rožmitál pod Třemšínem a Beroun také domù. Cestou jsem potkával docela dost motorkářù. že by sezona ještě nekončila?
Miloš
Tachlovický trojúhelník 2011
Téhle veteránské akce se zúčastòujeme každoročně. Tentokrát pořadatel velmi rozumně změnil místo výstavy a umístil jí na větší pozemek. Výstava se tak stala mnohem přehlednější, dalo se lépe fotit a obdivovat. Hned po příjezdu objevujeme Honzu čejchana, motoristického novináře, vydavatele časopisu Motoxpress a mého bývalého kolegu. V roce 2008 byla v jeho časopise několika stránková reportáž o našem klubu a srazu v Rakovicích. Povídali jsme si chvíli o tom jak je náročné dělat časopis na takové úrovni a k tomu ještě psát knížky o motorkách. Necháváme si u něj v autě motobundy a jdeme se dívat na veterány. Začínáme auty. Z mého pohledu se zúčastòují veterání čím dál tím mladších ročníkù. Připadá mi to tak proto, protože řidičák jsem dělal v dnes již dávno veteránovi, Škodě 100 - tenkrát zánovní. Z opravdu starých vozù nás zaujal Ford T. Tenhle model znamenal prùlom v automobilovém prùmyslu. První sériově montovaný a cenově dostupný automobil, vyráběný od roku 1908 v Detroitu, v roce 1999 byl vyhlášen automobilem století. Kolem vojenských vozidel a traktorù se přesouváme k motorkám. Telefonuje čekatel Zdeněk, že se blíží a kde nás najde. Vysvětlím a potkáváme Pedra 51 z "Motorkářù přes 60". Vystavuje tady svojí Jawu Péráka z roku 1950 v nádherném stavu. Při další prohlídce mně překvapilo, že Yamaha Virago 535 už je také mezi veterány. Pak jsem si vzpomněl, že výroba byla ukončena v USA v roce 2003, vyráběla se 16 let a bylo po divení. Přijíždí Zdeněk, dáváme si buřta, nealko pivo a klábosíme. Domlouváme se na kusu společné vyjíždky. Musíme z Tachlovic odjet za chvíli, protože námi vymyšleným směrem vede trasa závodu a brzo jí pořadatelé uzavřou. Bereme si od Honzy z auta věci, loučíme se s ním a jedeme. Počasí nádherné, domluvenou trasu jsme prodloužili a jedeme Zdeòka ještě kousek vyprovodit. Byla to fajn neděle. Škoda, že se blíží konec sezony.
Miloš
Střelecký road 2011
Stejně jako v minulých letech jsme spojili tuhle akci s týdenní dovolenou. Podle předpovědí počasí se z toho stále víc stávala "akce pro odvážné a ve vodě nerozpustné". Vyjíždíme v pondělí dopoledne. Poslední kontrola meteorologického radaru a místo cesty přímé, volíme cestu severozápadním obloukem. Objet mraky se celkem zdařilo. Zmokli jsme až v Budějovicích na semaforech. Tady už se to objet nedalo. Druhý den máme naplánovanou cestu do Rakouska a návrat zpět přes Novohradské hory. Počasí bych hodnotil slovem "divné". Za sucha překračujeme hranice v Dolním Dvořišti. Rakouské silnice jsou poměrně slušné. Kocháme se cizí zemí, zastavíme na kávu a pozorujeme, jak nás dohánějí mraky. Raději vyjíždíme, jenomže asi po kilometru máme před sebou ne déš, ale vodní stěnu. Naštěstí zrovna přijíždíme k "Shellce" a máme se kde schovat. Mraky postupovaly poměrně rychle, takže za chvíli byly pryč a dokonce vylezlo sluníčko. Mezi tím jsme spočítali, že u téhle značkové rakouské pumpy je benzín skoro o 2,-Kč levnější, než je český prùměr. Druhá prùtrž mračen přichází o pár kilometrù dál, zrovna když si v nějakém nákupáku kupujeme něco k jídlu. Sedli jsme si tedy uvnitř na schody se spoustou dalších lidí, poobědvali a mezi tim pršet přestalo. Ve středu je opět v plánu Rakousko. Mokneme hned kousek za Budějovicemi a je dost zima. V duchu jsem si říkal: Leje, zima, nemáme se kde schovat ani po návratu kde usušit (v chatě bylo ráno 14°C) - opravdu ideální dovolená. Mrak se ale podařilo podjet a u Vyššího Brodu už dokonce vykukuje sluníčko. Míříme do rakouského vnitrozemí po nádherné silnici v horách. Je na co se dívat. Počasí je krásné, teplota neodpudivá a jdeme navštívit prodejnu Louis kus za Lincem. Zpáteční cesta opět za pěkného počasí na rakouské straně. Od hranic čím dál víc mrakù a v Budějovicích temno a zima. Vaříme si grog, pijeme ho před chatou a padá nám do něj listí ze stromù. Zvláštní začátek srpna. čtvrteční ráno nás vítá sluncem. Tentokrát máme naplánovanou Třeboò, Veselí nad Lužnicí a okolí. V pátek opět neprší. Jedeme na Šumavu. Také celkem hezký výlet. Na předposlední den připravil Vašek z Budějovic vyjížïku opravdu hezkou, jenomže..... Ráno leje jako z konve. Telefonicky ladíme prohození sobotního a nedělního programu. Sotva to přežvýkáme, mraky mizí a dáváme přednost pùvodnímu plánu. Jedeme na Dívčí hrady. Při obědě tamtéž zase začíná pršet. Docela brzo sice přestává, ale počasí je nejisté tak trasu raději redukujeme. Vypouštíme Lipno a jedeme do muzea vojenských historických vozidel v Ledenici. Tam nastává trochu problém. Je zde rozebraný most na silnici k muzeu. Motorky tam, podle místních, běžně jezdí po lávce. Jenomže lávka má zábradlí a prùjezd široký 100cm. Moje řidítka mají 110cm, tak se tam prostě nevejdu. Objížïka je asi 20km a já si nejsem jistý, jestli bych lávku na chopperu přejel po zadním s řidítky nad zábradlím. Necháváme motorky před lávkou a jdeme 10min pěšky. Majitel muzea je bezva, je vidět a slyšet, že ho veteráni opravdu baví. Po návratu na "základnu" nastává smutný čas, protože musíme začít balit. V neděli od rána nádherné počasí. Nakládáme bagáž na motorky a jedeme na střelnici. I tentokrát byly zajímavé zbraně, včetně závodní malorážky. Vašek nám ještě ukazuje závodní vzduchové a plynové pušky, se kterými střílí mládež. Vzpomenul jsem si na svojí zlamovací Slávii. Dneska je ta technika opravdu někde jinde. Jdeme ještě na společný oběd do bezva restaurace. Po obědě Vašek jede ještě kousek s námi. Za Hlubokou se loučíme a my pokračujeme kolem elektrárny Temelín na Týn nad Vltavou a Milevsko. Navigace nás z nevysvětlitelných příčin vede přes Bechyni. Tak si jí projedeme a pak už opravdu "směr domù". Na Dobříši ještě natankujeme, dáme si nealko pivo a je po dovolené. Počasí v prùměru zase až tak děsivé nebylo a dokonce nikdo z nás ani nenastydl. V prùběhu týdne jsme vymysleli, že čekatel Zdeněk se pokusí vymyslet ještě jednu letošní víkendovou společnou akci někde v okolí Plzně.
Miloš
Banji Road 2011
Hned v úvodu musím napsat, že počasí nám tentokrát v podstatě poprve v historii našich srazù opravdu výrazně nepřálo. Akce byla nově organizována jako celovíkendová. Někteří (ti šastnější) účastníci přijížděli už v pátek, to byla pohodička. Klasické okukování motorek, diskuze o zážitcích z první poloviny sezony a tak. V noci se jde spát a těšíme se na sobotu. Bylo tedy na co. Od rána lilo jako z konve. Situaci viděnou radarem a satelitem jsem vyhodnotil tak, že bude pršet chvílemi více, chvílemi méně, ale nepřestane. Skutečný prùběh počasí celého dne nám pak mojí ranní veštbu bohužel potvrdil. No a co teï. Parta ubytovaná na cvičáku volala, že se jim moknout na motorkách moc nechce. Nedivím se. Muselo se zorganizovat, co s těmi, kteří měli přijet v sobotu. Někteří sami volali, že leje a nejedou, někoho se podařilo včas zastavit, někoho ne. Ke srazu v cukrárně došlo skoro ve stanovený čas. Většina z nás přišla pěšky. Pijeme kávu, jíme dortíky a navrhuji náhradní program. Vezmeme s Jarkou auta (její nápad), naložíme do nich motorkáře a pojedeme do slíbené Chrustenické šachty. Tak se z nás všech motorkářù stali plechovkáři a jedeme. Prohlídka dolu byla fajn, prùvodce nám předvedl v chodu některá dùlní zařízení, svezli jsme se dùlním vláčkem a vylezli z podzemí opět na děš. Další "plechotrasa" vedla na nákup večeře a přes motosalón Honda na pozdní oběd do restaurace. Oběd chuově dobrý, než ho přinesli konzumovalo se nepasteurizované pivo z Poličky a někdo nealkoholické, nebo nebyl rozhodnut, zda vydrží do neděle nebo pojede domù. Po obědě opět návštěva cukrárny s výbornou kávou a dortíky. Pak odchod na "základnu", kde se večeřelo a dlouho do noci povídaly příběhy a vtipy. Ráno si ti, kteří vydrželi zabalili a vydali se k domovu. Cestou částečně mokli a schnuli, ale hlavně dorazili ve zdraví do cíle. Tak abych to shrnul: poznali jsme se s novým čekatelem Zdeòkem z Plzně (je statečný - přijel v sobotu), viděli jsme Chrustenickou šachtu, dále jsme viděli spousty dešové vody a bláta, spoustu dortù v cukrárně, pivo z Poličky a psa Maxe jak hraje fotbal. On to zase tak úplně blbý víkend nebyl, ale přišli jsme o společnou jízdu a tim motorkářský zážitek. Zato jsme toho hodně snědli a přiměřeně vypili. Příště snad bude počasí "sjízdné". Fotek vzniklo málo a většinou z interiéru nebo podzemí, protože nikdo z nás neměl sebou foák na focení pod vodou.
Miloš
Sejdeme se u Děčína 2011
V pondělí ráno vyjíždíme do Děčína. Přesto, že meteorologové věštili pohromu, zatím to tak nevypadá. V pohodě dojíždíme do Ústí nad Labem a konečně začíná pršet. Je poměrně teplo, tak to zase až tak moc nevadí. Přijíždíme k místu ubytování a samozřejmě pršet přestává. Svítí slunce a je krásně. Skládáme týdenní vybavení z motorek, vyprazdòujeme brašny a jedeme za nákupem potravin. Nakoupeno, vyloženo, ubytováváme se, najíme se, jdeme se projít po okolí a na pivo. Chvílemi vedeme hovor, jak to asi zítra bude s počasím, sice je k dispozici Internet, ale já nemám sebou počítač, takže nemohu sledovat své oblíbené radary a satelity. Televizní předpověï je ve stylu „nebude-li pršet, nezmoknem“. V úterý ráno se nebe tváří také tak a my jedeme na místo srazu. Dojíždíme asi 2 minuty po deváté a Piny už na nás mává s kelímkem kávy v ruce. Jako správný vedoucí jezdec dává rozpravu před jízdou, vysvětluje kudy se pojede a upozoròuje na nebezpečná místa. Pak se zahledí na nebe nad Krušnými horami a prohlásí: „Viděl jsem je už horší“. OK, máme dotankováno a vyrážíme. Neprší, je celkem teplo, jedeme kousek po dálnici a pak po normální silnici směr Krupka. Za ní navštěvujeme malinkou zoologickou zahradu s lesními zvířaty. Telefonuje Tříska, že to na místo srazu nestihnul a kde že jsme. Piny mu to vysvětlil, dáváme kávu a nealko pivo a za chvíli přijíždí čtyřkolka a Tříska na ní. Jeho Jawičce zlobilo dobíjení, tak zvolil náhradní dopravní prostředek. Startujeme a vyjíždíme směr Mikulov – Bouřòák (český Grossglockner). Je to sice jenom 869m nad mořem, ale zážitek to je. Zatáčky impozantní, občas v silnici díra, místy štěrk a navíc vjíždíme do mrakù, takže mrholí a silnice je mokrá. Na vrcholu u chaty Karla Líma děláme pár fotek a pokračujeme do Bundes republik. Při prùjezdu Moldavou vzpomínám na doby, kdy jsme při prùjezdu hranic byli všichni považování za potenciální pašeráky. Teï nebýt cedule na silnici, se nepozná, že už se není „doma“. Začátek Německé silnice je takový „středočeský“, ale brzy se to zlepšuje. V Altenbergu ukazuje Piny Jarce, která miluje lyže sjezdovku, kde lyžování vycházi na zlomek toho, co stojí na sjezdovkách českých. To se mně netýká, protože na sáòkách se na sjezdovku nesmí. Zato mně zajímal motýl, který se rozhodl přistát na mojí helmě a zjevně se mu moc nechtělo pryč. Německy je motýl „Schmetterling“. Jak poetické. Razíme do česka. V Krupce si dáváme oběd. Obsluhovala paní, která se vyznačovala velkými òadry a obrovskými zuby. Obsluhovala svižně a jídlo dobré. Dál se jedeme podívat na místo, odkud byl Přemysl povolán k Libuši. Zjevně pospíchal, tak na tom místě zapomněl pluh. Následuje nádherná vyhlídka nad Ústím. Vidíme kostel obestavěný betonem (ostuda), panorama Ústí, strážný hrad Střekov atd. atd. Jedeme natankovat k pumpě, kde jsme se ráno potkali (zřejmě nejlevnější pumpa v republice – 31,něco,-) a vracíme se do Děčína. Výlet super, počasí příznivé. Ve středu se jede na Děčínský Sněžník. Svítí slunce a je dost teplo. V místní hospodě nám dovolili nechat motooblečení a převléknout se do přiměřenějšího. K rozhledně je to asi 3km, pěšky, lesem, do kopce, po kamenité cestě. Hrùza, ale přežil jsem a nelitoval. Vracíme se do hospody převlékáme a po malinké, ale hezké a nerozbité silničce míříme opět na Krupku. Před ní je bývalý cínový dùl a mně to zase táhne pod zem. Přístupná štola Starý Martin je dlouhá cca 900m, prohlídka byla zajímavá a hlavně teplota uvnitř 8,5°C znamenala osvěžení. To byla pecka když jsme vyšli ven. Ve čtvrtek se jede opět do Německa. Tentokrát do Drážïan podívat s na Luise. Jedeme přes Hřensko. Za Hřenskem nádherná silnička. Je zajímavé, že se tady napadá do děr jako u nás. Asi zde potřebují méně Pandurù, stihaček a úplatkù a státní správa není tak "rozcapená". Navigace nás navedla přesně, ale já Luise přehlédnul tak otočka na kruhovém objezdu a pár set metrù zpět. Louis je super prodejna. Její filiálky jsou po celé Evropě, návštěvu mohu doporučit. Ceny jsou trochu jinde než u nás (menší než u nás). Při odjezdu nás navigace navádí na kruhový odjezd, na který jsme před tím přijeli omylem, otáčí o 180° a pak už bez problému vede do česka. Vracíme se přes Petrovice. Ještě jsme se trochu projezdili a dorazili do Děčína. V pátek je děštivo. Jdeme pěšky na procházku po Děčíně a hlavně si udělat malinkou radost. Objevil jsem prodejnu spojovacího materiálu a tam mají kloboučkové matky zinkované a nerezové. Nakupujeme a odpoledne na motorkách měníme na pohledových místech normální matky za tuhle krásu. Sobota. Počasí od rána krásné až moc. Meteorologové hlasí nejteplejší den od někdy? a mají pravdu. Prvním cílem by tedy opět mělo být chladné podzemí. Podzemní továrna v Rabštejně, kde se za války vyráběla letadla. Jenomže jsme zjistili, že prohlídka se musí objednat předem, být minimálně 8 účastníkù atd. Tak jsme si prohlédli ruinu továrny nadzemní, kterou po válce postavil minulý režim nad podzemní, ze které asi odstěhoval stroje a vyráběl něco jiného. Další zastávka byla na vysílači Buková hora. Věž je v nadmořské výšce 683m, a jedná se o jeden z největších vysílačù v čechách. Svojí výškou 223m je nejvyšší betonovou stavbou česka. Dál pokračujeme podle navigace do Zubrnice, kde je železniční muzeum. Na nádraží, kde je umístěno, byl v roce 1975 natáčen film "Páni kluci". Muzeum je maličké, ale expozice jsou zajímavé. Projeli jsme se na drezíně s ručním pohonem, prohlédli si pro motorkáře zajímavé tramistrovské motorové kolo a další unikáty. Muzeu předcházela návštěva restaurace s výbornou drštkovou polévkou. Vedro bylo až nepříjemné a v Děčíně jsem měl problém "vyzout" se z propocených kalhot. Neděle. Vracíme se domù a ani jsme nezmokli. A shrnutí? Příjemné setkání s kamarády, počasí v prùměru příznivé, viděli jsme spoustu zajímavostí a všichni jsme se ve zdraví vrátili.
Miloš
V. sraz Iron Dogs - Štědronín 13.-15.5.2011
Realizační příprava srazu začala dřív, než se předpokládalo. V únoru jsme dostali zprávu, že letní tábor v Rakovicích z technických dùvodù pravděpodobně definitivně končí a nebude možné na tomto místě pořádat žádné akce. Byla to moc smutná zpráva z místa, které máme rádi, ale bylo nutné najít řešení. Láïou a Danou z Rakovic nám bylo doporučeno rekreační zařízení na Štědroníně. Jakmile bylo „sjízdné“ počasí jel se tam realizační tým podívat. Bylo rozhodnuto, „že by to šlo“. Protože se jedná o komerční objekt, bylo nutné změnit datum srazu, udělat uzávěrku přihlášek dost dlouho před akcí atd. Trochu jsme žili v nejistotě jak to dopadne. Přípravný tým dorazil, jak je našim zvykem, na místo o pár dní dříve. Byla vyzkoušena kompletní trasa společné jízdy (zkouška funkčnosti naplánovaných časù dojezdù na místa zájmu) a dojednány počty osob na stravování, ubytování, časy večeří a snídaní, bylo nutno najít místo pro společný oběd na trase atd. Není úplně snadné zorganizovat akci pro tolik lidí, aby vše probíhalo bez zádrhelù a nervozity. Majitel zařízení a jeho kolektiv byli velmi vstřícní. Pak přišel den č. 1 – pátek. Začali se sjíždět účastníci. Majitel zařízení jejich ubytovaní a rozmístění řešil mistrně (i když docházelo k rozdílùm proti nahlášenému počtu) a myslím, že ke všeobecné spokojenosti. Všichni jsou tedy ubytováni a jdeme na večeři. Tady dle některých názorù drobná chybka byla. Málo omáčky ke guláši. Byl to dùsledek „ladění počtu osob za chodu“. Najíst ale dostali všichni a myslím, že krize to nebyla. Spíš jsou v nás zakořeněné Rakovice a pořád srovnáváme. . Po večeři obvyklé posezení, někdo na terase, někdo uvnitř, někdo u ohně s buřtem, lokace se každou chvíli měnila. Kromě jiného se hodně mluvilo o počasí, protože předpovědi byly rozporuplné. Den č. 2 - Ráno nám počasí ukázalo svou lepší tvář, snídáme (to už nemělo chybu – veliká pochvala) a připravujeme se na společnou jízdu. Vyrážíme podle časového plánu. Z jihočeských silnic se dostáváme na středočeské. Změna k horšímu je víc než patrná. Všichni ale v pořádku dojíždíme pod přehradu Orlík. Parkování, focení, seznámení s bezpečnostními riziky, podepsání seznámení s riziky (vždycky musí být nějaký úřad) a už si nás berou na starost nejstarší pracovník elektrárny a mùj kamarád a motorkář Jirka, který v rámci své profese požárního projektanta, servisáka, technika, hasiče „a vùbec“, elektrárnu za mnoho let externího pùsobení zná také jako svoje boty a exkurzi vlastně na mojí prosbu zařídil. Exkurze byla sice časově omezená na hodinu a pùl, ale byly zodpovězeny veškeré dotazy a viděli a dozvěděli jsme se spoustu zajímavých věcí. Lehce po polední opouštíme elektrárnu, já volám Na Onen svět že už jedeme, řadíme se a vyrážíme. Po pár kilometrech jízdy se ocitáme na Onom světě. Nebojte se. Pod tímto poněkud morbidním názvem se skrývá turistická chata a rozhledna. Obsluha kmitá a dělá co mùže, jídlo je dobré, ceny nejsou nízké, ale nakonec si vybereme, najíme se a pozorujeme jak začíná pršet. Vzdálený obzor nevypadá nejlépe, tak dávám povel k odjezdu. Nasedáme, vyrážíme a za chvíli se mraky rozplývají a s nimi naše obavy. Jízda po čerstvě zmoklé silnici, s občasným drobným štěrkem po opravách nic moc, ale nejsme klub sebevrahù, a jedeme opatrně. Před Krásnou Horou řešíme u benzínové pumpy problém těch, kteří nedbali upozornění, že mají na sraz přijet s přiměřeně natankovaným strojem. Tam zjišujeme, že nejsme v plném počtu – vyjížïky se zúčastnilo 35 motorek. Telefonická relace objasnila, že došlo k závadě jednoho stroje u konce sestavy a několik účastníkù to řeší. Domlouváme se na setkání s touto skupinou v Milevsku. K tomu sice nedošlo, ale do Štědronína jsme dorazili všichni. Večer se promítal kamerový záznam jízdy a exkurze. Natočil Jaqes a kameru s dataprojektorem naučil spolupracovat Pepa. Dívalo se, povídalo, bavilo, smálo a….začalo pršet. Den č. 3 – ráno déš jako z konve. Majitel rekreačního střediska mně a Jarce vyhradil strojový čas na počítači s Internetem a my věštili počasí z radaru a satelitu. Věštba nejen že dopadla poměrně příznivě, ale dokonce se i vyplnila. Kolem desáté přestalo pršet. Začali jsme se rozjíždět k domovùm a jiným cílùm. My jeli zpočátku po polomokré silnici, později po suché. Podle mých zpráv všichni dorazili zpět v pořádku a ve zdraví. Nezapomenutelný bod: Návštěvy - V pátek a v sobotu nás navštívil Stařec Petr s dobrou náladou, foákem a veselými vzpomínkami (např. starším známý policajt Počárovský – znalcùm netřeba vysvětlovat). Opravdu velkou radost jsme měli z návštěvy Ládi a Dany z Rakovic. Moc je mrzí jak to s táborem dopadlo. Prožili tam 22 let života a my , kteří známe tábor i je, víme a chápeme. Myslím, že se sraz, kterého se opět zúčastnili naši kamarádi a příznivci z klubu "Motorkářù přes 60" vydařil. Počasí nám více-méně zase přálo, až na málo omáčky ke guláši se ke mně nedonesla žádná neštěstí a hlavně jsme se všichni vrátili v pořádku tam, odkud jsme vyjeli. A VO TOM TO JE. Těším se na další společné akce a všem přeji pohodovou sezonu.
Miloš
Motomše Milevsko 8.5.2011
Motomše v Milevsku byla letošní první akce, kde jsme se sešli v „množství větším, než malém“. U cukrárny jsme se sice nesetkali podle předpokladu, nic méně po vzájemném hledání vyrážíme. Počasí nádherné, po opuštění Rathova středočeského království nádherné i silnice. Je zajímavé, že někde je nutné přeskakovat díry a jinde to jde bez toho, ale pan doktor to asi nevidí a má jiné priority (omlouvám se za politickou vložku, ale mimo jiné ničení mé motorky kvùli hlouposti mně vadí). Přesně na čas dojíždíme ke Žïákovskému mostu. Karel s Mannem už nás vidí a fotí. Vítáme se a najednou hle… od kiosku přicházejí ti, se kterými jsme se nepotkali před cukrárnou. Inu svět je malý a dokonalý. Dáváme si trochu jídla a nápojù a vyrážíme směr Milevsko. Na náměstí před kostelem už je plno. Pořadatelé skvěle organizují parkování. Tak tedy zaparkujeme, prohlížíme si ostatní stroje na parkovišti a kráčíme směrem ke kostelu. Já na kopec, v domnění, že udělám celkovou fotku. Nezdařilo se. Kopec byl malý a náměstí velké. Netroufám si odhadnou počet motorek – 500 – možná víc, ale pořadatel to jistě spočítal a někde to bude napsané. Samotná mše se nám líbila. Byla pojednána v moderním stylu. Slyšeli jsme mimo jiné motlitbu motorkáře a celou akci skvěle doprovázel ženský vokální sbor. Kněz požehnal stroje, my ještě pokecali třeba o tom, jak se těšíme na náš sraz příští týden a vydali se rùznými směry. Akce se mi líbila, bylo to takové letošní první nasátí atmosféry kolem motorek a motorkářù. Škoda je, že za celou dobu se nepodařilo udělat naší skupinovou fotku, protože pořád někdo chyběl. Při tom "šrumci" je to ale pochopitelné. Ve stylu mše přeji nám všem pěknou sezonu a hlavně a se vždy všichni ve zdraví a pohodě vrátíme tam odkud jsme vyjeli.
Miloš
Štědronín - rekognoskace 3.4.2011
Na neděli tentokrát vyšlo neuvěřitelně krásné počasí a my se rozhodli zajet se podívat na místo našeho budoucího srazu do Štědronína. Sjeli jsme se s Jarkou, Karlem a Mannem53 kde jinde než v čimelicích. Vlastně letošní první setkání. Po krátké rozpravě jsme se vydali na Štědronín. Kemp Štědronín jsme našli na druhý pokus. Trochu nás zmátlo že není ve Štědroníně. Mann „vytěžil“ místního zahrádkáře a bylo jasno. Prostředí kempu je moc hezké. Chatičky nejsou naplácané na sobě. Většina účastníkù má objednané ubytování v pěti lùžkových chatách. Chaty jsou vybaveny sprcháčem, umyvadlem a toaletou. V jejich středu je kuchyòka s lednicí, vařičem, mikrovlnkou a trochou nádobí. Fotky najdete na odkazu „Ze života Iron Dogs“. řekli jsme si, že rovnou projedeme první část trasy budoucí společné vyjížïky. Chtěl jsem se vyhnout hlavní silnici a celou trasu točit do prava. S tolika motorkami v koloně je to bezpečnější. řekl jsem požadavek navigaci a vyrazili jsme. Prvních si 60% trasy nádherné malinké silničky s dobrým asfaltovým povrchem. Pak to přišlo. 30% po asfaltových lesních cestičkách. Šířka asi 2m, občas na silnici byl štěrk, kláda, kùra ze stromù, v tu dobu otevřená závora, zákaz vjezdu a mnoho dalších pozoruhodností. Překvapilo mně, že navigace tuhle cestu zná a satelity jí vidí. Na druhou stranu ale kvalita vozovky byla mnohem lepší než na poměrně frekventované silnici řevnice – Mníšek pod Brdy. No abych to zkrátil, těchto 30% trasy je pro společnou jízdu nepoužitelných a musíme najít jak se tomuto úseku vyhnout. čemu se nevyhneme je zbývajících 10% silnice k přehradě Je tvořena dlážděnou silnicí. Sice pozoruhodnost, ale k přehradě prostě jiná silnice nevede. Po prohlídce přehrady a obědě bude zbytek projížïky po hezkých jihočeských silnicích. Kudy to bude ještě není upřesněno, ale projedeme to. Tak teï si hlavně přejme, aby nám v květnu vyšlo počasí.
Miloš
Zduchovice 30.10.2010
Jsou akce plánované, neplánované, překvapivé, nepovedené, zdařilé atd. V jezdeckém klubu ve Zduchovicích se dne 30.10.2010 pořádala tradiční akce: Hubertova jízda a zabijačka. Byli jsme tam vloni v "mikropočtu". Před nějakou dobou jsem dostal v mailu od Starce Petra plakátek s dotazem, "Co kdybychom jeli kdyby bylo hezky?". No právě, povětrnostní trendy nic moc, a tak jsme nic neplánovali. No ale nakonec předpověï příznivá, tak se řeklo ano. Ráno -3°C a sluníčko. Vyrážíme kolem 10 hod, to už se oteplilo na +2°C. Po příjezdu zjišujeme, že se nás rozhodlo přijet nějak víc. Vítáme se, probíráme sezónu, jdeme se podívat na koně, někteří nakládají zabijačkové produkty "na domù". Po poledni spousta slunce a skoro teplo. Skupinky a jednotlivci výmýšlí, co dál s tím dnem. Nakonec se rozjíždíme takřka hvězdicovitě, ale nikdo z nás nemíří přímo domù. My to vzali kolem Vltavy po krásných silničkách a dali tradiční kávu na Dobříši u pumpy. Byl to fajn den a možná poslední letošní vyjížïka. I když meteorologové slibují ještě na listovad teplo. Kdo ví........ Pár fotek z tohoto v podstatě náhodného setkání je na "Rajčeti".
Miloš
Pražský okruh 2.10.2010
Odkládaná vyjížïka Pražským okruhem se uskutečnila, i když já o své účasti neměl do poslední chvíle jasno. Měl jsem v práci službu.Chlapci z rozvodných závodù k ránu zřejmě "nacvičovali kalmitu" a to našim zařízením nedělá moc dobře. No nic, asi v pùl 11 jsem problémy pořešil a vyrážíme směr Ořech. Najíždíme na dálnici a míříme k okruhu. Dálnice prošla "generálkou" a je slušná. Blížíme se k okruhu. Vše je velmi dobře značené. Najíždíme na Lochkovský most. Měří 425m a vysoký je 65m. Navazuje na tunel Lochkov, který Je dlouhý 1,7km. Uvnitř tunelu je pro motorkáře dost značný hluk (ne z naších výfukù, ale zpùsobují ho pneumatiky vozidel na drsném povrchu vozovky). V autě to člověk asi moc vnímat nebude. Po výjezdu z tunelu pokračujeme na most přes vltavu a Berounku. Se svojí délkou 2,3km se stal nejdelším mostem v čR. Křížení jeho vozovky se Strakonickou a Slapskou silnicí řeší dost složitá mimoúrovòová křižovatka. Za spletí nájezdù, nadjezdù, výjezdù a podjezdù pokračujeme do mírného svahu k portálu Cholupického tunelu. Tento, 1.9km dlouhý tunel, skrývá řadu nevšedních technických řešení. Tunel je třípruhový, mimo klasického prùvanového větrání je odvětráván ještě 30m hlubokou vzduchotecnickou šachtou. Osvětlení je řešeno tak, aby řidič při výjezdu nikdy nebyl oslněn. Dále je vybaven osmi SOS kabinami pro případ havárie, nebo poruchy (Pozor: kabiny nechrání v případě požáru v tunelu). Konstrukčně neběžný je také systém ostění a zpùsob odvodnění. Vjezd do tunelu připomíná dvouhlavòovou brokovnici. Projeli jsme okruh až na jeho napojení na D1, pokračovali na Velké Popovice a pak našim oblíbeným okruhem do řevnic. Pří jízdě po okruhu si řidič moc neuvědomuje mohutnost stavby. Z fotek na "Rajčeti" to snad bude patrné. Na dvou z nich jsme "nahlédli pod sukně" estakádě přes Berounku a Vltavu.
Miloš
Veteráni 5.9.2010
Návštěva "veteránských akcí" patří už tradici. Letos to byla výstava a závod veteránù v Tachlovicích. Závod Zbraslav - Jíloviště z časových dùvodù nevyšel. Fotky jsou na "Rajčeti". Letos jsme fotili jenom opravdu zajímavé věci, protože veteránských fotek je tu už dost. Pozornosti doporučuji fotku IMG0002 (červený traktùrek - vyrobila firma Porsche) a IMG0009 bílý automobil od firmy Renault (jak někdo řekl "poslední model před Lagunou"). Po prohlídce jsme dali kávu a nealko pivo a ještě se jeli projet. Počasí bylo krásné. Jenom kdyby to chtělo vydržet co nejdéle.
Budějovice a Střelecký Road 10.8. - 15.8.2010
V úterý ráno vyjíždíme za slušného počasí a naše cesta "na jih" míří kam jinam, než do Rakovic. Strejda Láïa i teta Dana z nás mají radost, dostáváme výbornou polévku, nealko pivo a přijíždí čimelický Karel. Pokecáme, kávu popijeme a vyrážíme dál na jih. Karel se odděluje na odbočce na Drhovli a my pokračujeme dál. Camp v Budějovicích nacházíme na první pokus. Ubytovací formality a dostáváme VIP chatičku i s lednicí. Zajisujeme si potraviny na nejbližší dny, večeříme, jdeme na pivo a pak spinkat. Druhý den po snídani jedeme směr Lipno. Přijíždíme do černé v Pošumaví a doumlouváme se s majitelem soukromého pozemku (napsáno na varovné ceduli) na pár fotkách z jeho pùjčovny katamaranù. Pak pokračujeme na Frymburk a kolem Lipna až na přehradu. Překvapuje mě, jak je hráz malá a přitom má nad sebou tak obrovskou vodní plochu. Dále jedeme na Vyšší Brod, Dolní Dvořiště a Kaplici. Cestou na nás kolem známé E55 mávají sexuální pracovnice na šichtě. Za Kaplicí vidím hnědou šipku, která upozoròuje na technickou pozoruhodnost - starý hamr. Podařilo se nám ho po pár desítkách km najít. Vše je v chodu, prohlídka neměla chybu. Obdivuji pracovitost a urputnost tehdejších lidí. Na cestě zpět řešíme problém s navigací, která "ztrácí stopu" na Budějovickém náměstí. Asi šel satelit na kafe. Problém překleneme a jsme zpět campu. Ve čtvrtek jedeme trochu do vnitrozemí: Holašovice (vesnice na seznamu Unesca), Netolice - chov koní, klášter a kostel Lomec, pak velikou oklikou zpět. Pátek jsme si vyhradili na prohlídku Budějovic a hlavně návštěvu muzea motocyklù, které pocházejí převážně ze soukromé sbírky pana Hošálka. V muzeu byly opravdu některé unikáty, motorek je tam hodně a snad právě pro to, by asi mělo dostat nějaké větší prostory. Motorky jsou tak nahuštěny na sebe, že detailnější prohlídka je skoro nemožná. Odpoledne doráží do campu zbytek expedice a u piva ladíme sobotní program. V sobotu jedeme podle dohody nejprve na Kle. Přesedáme z motorek na lanovku, která nás vyváží na rozhlednu ve výšce bezmála 1100m. Přesto, že ráno byly mraky dost nízko, počasí se zlepšilo a pohled z rozhledny je skutečně nevšední. Trochu jíme na jejím úpatí, lanovkou zase z kopce a jedeme do grafitového dolu v českém Krumlově. Fasujeme ponožky, holinky, nepromokavou kombinézu, přilbu a světlo a nastupujeme do dùlního vláčku. Já při svých rozměrech tedy dost s obtížemi. Vagónek je pro 4 osoby, nebo pro jednoho mně. Byli jsme tam 3+já. Jarda mi stál celou cestu na noze. Nemám mu to za zlé, jinde místo nebylo. Připadlo mi, že místo vstupní mřížky by měl být píst. Po prohlídce dolu jedeme na Rožumberk. Zastavujeme na jídlo v první hospodě, což se projevilo jako netaktické, protože asi 400m od ní jsme pak našli hospodu motorkářskou. No nic, hlad zvítězil nad taktikou. Fotíme se před místním bordelem. Používám tenhle výraz úmyslně, prostě už z venku tak vypadá a uvnitř jsme nebyli. Jedeme krásným údolím Vltavy zpět do Budějovic. V neděli je stěžejní program celé akce - střelnice. Střílí se z pistole 9mm, 7,65mm, revolveru, samopalu, odstřelovačské pušky s optikou a puškou bez optiky. Vesměs dosahujeme docela slušných, výsledkù. Jarka si trochu stěžovala, že asi bude mít od samopalu modřinu na rameni. Po kafíčku a bezva povídání se rozjíždíme do "hnízdiš". Po celou dobu nám neuvěřitelně přálo počasí, všichni jsme se vrátili ve zdraví a v pohodě. Co víc si přát. Příští rok, bude-li vše OK, jedeme znova.
Banji Road 31.7. - 1.8.2010
Máme za sebou Banji Road, další akci, která se stala tradiční. Je pořádána jako vzpomínková na našeho zemřelého člena. Tentokrát přijeli kamarádi i ze vzdálenějších míst. Nejvzdálenější to měli přes 200km. Počasí překvapivě opět vyšlo, možná až moc. Bylo horko i na motorky. Sraz v Mukařově proběhl klasicky. Vzdálenější tam byli nejdřív, nejbližší pozdě (sypeme si popel na hlavu). V restauraci měli skvělé nealko pivo, někteří zvládli už „dva kousky“. Pár kilometrù jízdy, klasické focení před pivovarem Velké Popovice a vyrážíme na další trasu. Z okresu Praha-východ míříme na západ. Silnice celkem standartní, občas nevysvětlitelné hromady šotoliny, většinou v zatáčkách. Zvládáme to a dorážíme do Hradiška, kde si dáváme v tuto hodinu již vytoužený oběd. Po obědě jsme si nešli lehnout (ač jsme se shodli na tom, že by to bylo příjemné), ale jeli se podívat na Slapskou přehradu a Vyhlídku. Od tud jsme pokračovali na Dobříš. Nákup buřtù na večer, tankování a uháníme do řevnic. Po seznámení s prostředím ubytování, koupání, pití piva a kávy, rozhovor.... Po nějaké době se dostavil pes, německý ovčák Max, který začal předvádět svoje fotbalistické umění a neustále vyhledával někoho, kdo s ním bude hrát. K večeři jsme opekli buřtíky a dlouho do noci si povídali. V neděli jsme se rozhodli pro návštěvu Velké Ameriky a dolu Chrustenická šachta. Odjezd ze cvičáku v řevnicích se ale opozdil. Na Ameriku jsme dorazili, udělali pár fotek, ale na prohlídku dolu by se muselo dlouho čekat. Karla bolel oteklý prst tak jel raději domù, dokud to šlo. Host Man53 se vydal na stíhací jízdu za ním. Vzdálenější se rozhodli také pro návrat. My zbylí jsme přehodnotili situaci a rozhodli se pro návštěvu Koněpruských jeskyní. Cestou do nich jsme navštívili v malinké vesnici malinkou hospodu s přiměřeným jídlem a malinkými cenami. Po prohlídce jeskyní jsme se vydali na Dobříš a v podstatě na cestu domù. Cestou jsme se postupně oddělovali a pokračovali „svým směrem“. Docházejí mi kladné ohlasy na tuhle akci a to mě moc těší. V řevnicích jsme se všichni podepsali na pamění fotku Banjiho. Bude předána jeho manželce.
Miloš
Minisetkání v Pekelných dolech 10.7.2010
Další akce, která by se dala zařadit do kategorie "Minisetkání". Tyto akce nejsou dlouhodobě předem plánovány, jedná se o nápady členù a zúčastòuje se ten, kdo má čas a chu. Fotky jsou na "Rajčeti". Doplnil jsem je ještě o pár dalších z našeho cestování po severočesku (Děčín, Hřensko, Edmondova soutěska). Fotek z Pekelných dolù bude pravděpodobně víc, jen co se ke mně dostanou.
Miloš
Minisetkání v Týně nad Vltavou 19.6.2010
Nápad udělat tohle minisetkání přišel zcela náhodou. Pár mailù a je to. Ráno zjišujeme telefonicky jaké je počasí u jednotlivých účastníkù a snažíme se vytvořit "statistický prùměr". Žádná sláva. Před 10 hod vyjíždíme s Jarkou z Jindřichova Hradce. Neprší, ale teplo tedy není. Hlavně jsme sebou do Hradce ve druhé polovině června nevezli "výstroj" na listopadové počasí. Na náměstí v Týně nad Vltavou byly slavnosti a trhy. Jedeme po vyznačené objížïce a parkujeme těsně před uzavřeným tržištěm na nepřehlédnutelném místě. Misto se osvědčilo. Za chvíli dorazili Karel s Manem, vidí motorky a parkují. Přivítání a odcházíme na tržiště. Zavrní telefon, který oznamuje příjezd našeho nového člena Tomáše s manželkou Markétou. Prohlížíme stánky na tržišti, Karel posléze kupuje flanelovou košili a Man štěkacího pejska na baterku. Vyhládlo nám a tak hledáme vhodnou hospodu. První - českou - na náměstí zavrhujeme, nemají nealkoholické pivo a nejdou srazit stoly k sobě. Přecházíme do konkurenční - čínské. Milá a rychlá obsluha, nealkoholické pivo je a jídlo opravdu výborné. Domlouváme se na vyjížïku na červenou Lhotu. Cesta nic moc. Zima, chvílemi deštík a navíc nás ohrožuje zakomlexovaný plechovkář v modrém favoritu, kterému našich 90-100km/h přijde málo a snad se chystal i předjíždět vpravo. Dorážíme na červenou Lhotu a za námi tam doráží slunce. Prohlédli jsme si zámek, udělali pár typických fotek a viděli čápa na komíně. Krátce jsme zhodnotili setkání rozloučili se a jeli domù. Společně strávený den byl i přes hnusné počasí fajn.
Miloš
IV. sraz Iron Dogs v Rakovicích 21.-23.5.2010
Již v pořádí čtvrtý sraz klubu se konal opět na našem kultovním místě v Rakovicích. Tentokrát jsme si přizvali kamarády a známe z klubu "Motorkářù přes 60". Celkem se na akci objevilo 45 motorkářù a bezmála tolik jejich strojù. Ač jsme se všichni báli počasí, které se již několik týdnù nejevilo příliš přátelské, tentokrát se přátelsky zachovalo a od pátečního odpoledne se udělalo celkem slušně. Horší to bylo dny předešlé, kdy "realizační tým" sraz připravoval. V pátek se začali sjíždět účastníci z obou klubù. Nastalo období seznamování a obdivování jak to na srazech bývá. Některé stroje byly opravdu pěkné. V určenou hodinu jsme šli na večeři. Gulášek byl tradičně dobrý. Strejda Láïa a teta Dana, jak říkáme správcùm, prostě nic špatného uvařit neumí. Pak byla volná zábava. Některým "hlodùm" jsem se smál ještě v noci v posteli. Ráno v 8 hod vydatná snídaně a po ní příprava na společnou vyjížïku. Ve tři čtvrtě na deset seřazení strojù, focení, pár posledních organizačních pokynù (není tak úplně jednoduché vyrazit s tolika motorkami na bezpečnou jízdu) a přesně v 10 hod odjezd. Jeli jsme směrem na Strakonice. Po asi 15 km jsme hromadně natankovali a pokračovali přes Vacov a Stachy do Kašperských hor. Za Strakonicemi se silnice nádherně vinula šumavskými kopci a umožòovala místy opravdu pěkný výhled. Zaparkovali Jsme v Kašperkách na náměstí a nejprve šli na oběd. Opět spokojenost, porce úžasné, ceny lidové. Po obědě jsme navštívili muzeum motocyklù. Překvapilo nás. Bylo na pùdě větší budovy (musela být hrozná práce tam motorky dostat). Exponátù byla spousta a některé byly opravdu unikáty, protože se jednalo o jediné zachované kusy. Potěšili jsme motorkářské oči, pak nasedli, seřadili se a pokračovali krásným údolím Otavy na Sušici a kolem majestátní zříceniny hradu Rabí na Horažïovice. Z Horažïovic na Lnáře a Blatnou. Před Lnáři počasí přece jen vycenilo zoubky a začalo pršet. My otrlejší jsme pokračovali v jízdě, méně otrlí začali zápasit s nepromoky. Než je ale stačili otestovat, pršet přestalo a tak jsme se všichni potkali u pumpy v Blatné. Někdo kouřil, někdo pil kávu, někdo dotankoval, poklábosili jsme a po přestávce vyjeli zpět do Rakovic. Dorazili jsme v pořádku. Celková délka vyjížïky byla asi 150km. Někteří nenasytové se v táboře občerstvili a jeli se podívat na Orlík. Zpět se vraceli značnou rychlostí, protože je před sebou tlačila bouřka. Deš sice překazil náš program opéct si večer buřtíky, ale "strejda a teta" vytvořili jednohubky, dvojhubky (pro někoho až pětihubky), se kterými jsme vydrželi v jídelně a opět se dost nasmáli. V neděli ráno jsme opět vydatně posnídali a dali se do balení. Neděle dopoledne je taková smutnější, protože se musíme rozloučit milými lidmi a místem, které máme rádi. Naše skupina se vydala směrem k domovu a dojela dobře. Nahlásili jsme dojezd a i ostatní dojeli dobře. Byl to hezký víkend a už se těšíme na další společné akce a setkání.
Rozlučka s létem-Stříbrný rybník 2009
Akce od začátku probíhala ve formě boje. My „odpražští“ jsme měli sraz v říčanech u pumpy. Jenomže pátek a prodloužený víkend. Já s Jarkou jsme se probojovali po silnicích v okolí Prahy ještě relativně dobře. Tomáš s Markétou přes se přes Prahu probojovali s hodinovým zpožděním. Pokračovali jsme na český Brod a dálnici na Hradec, ale to nejhorší nás ještě čekalo. Před Hradcem byla už tma a před námi stojící kolona „červených světýlek“ až na obzor. Statečně jsme se snažili objíždět stojící auta, což mi někdy při šířce mých řidítek pùsobilo problém. Nakonec jsme se vítězně dostali k výjezdu z dálnice. A bylo jasno: ukončit dálnici jako vedlejší silnici dopravní značkou „Stùj, dej přednost v jízdě“ je asi blbost. Na Stříbrný Rybník jsme dorazili ve tmě za pomocí navigace, které tímto blahořečím. Setkání v restauraci s těmi kteří se probojovali dřív, pokecali jsme, něco spápli, trochu piva a jiných nápojù popili a šli spinkat. Druhý den vyrážíme na společnou jízdu jejímž cílem je obranná tvrz Bouda, která byla součástí opevnění budovaného během 2. světové války. Dorazili jsme na Pùstý vrch a plni optimismu vyrazili směr pevnost. Cesta velmi dobrodružná, nelehká zejména v motooblecích a botách. Optimismus postupně docházel, slabší kusy odpadaly a tak nás k pevnosti dorazila jenom hrstka. Absolvovali jsme dost zajímavou prohlídku, která trvala přes 2 hodiny a vynořili se z podzemí. Cesta zpět už tedy byla opravdu náročná a vpřed nás hnal snad jenom pud sebezáchovy. Asi 1km před Pustým vrchem jme našli mohylu navršenou z kamenù. Že by někdo, kdo šel před námi....? No my na „Pusák“ dorazili a odměnili se nealkoholickým pivem. Potom ve svižném tempu návrat na Stříbrný rybník, kde nás čekal gulášek. Spát se šlo poměrně brzo, protože nám dobyvatelùm začaly docházet baterky. Druhý den po probuzení jsme zjistili, kde máme jaký kloub a sval a začali se zabývat snídaní. Po ní opět balení a částečné rozloučení. Někteří jeli do svých hnízdiš a my se ještě zajeli podívat na zámek Kuks. V podzámčí je malinké technické muzeum, které bylo bohužel zavřené. Pak jsme ještě dali společný oběd v motorkářově hospodě a vyrazili k domovu. Byl to příjemný víkend. Cesta zpět poměrně v pohodě. Jenom sem si začal uvědomovat, že opravdu se začíná blížit konec letošní sezony a to je neveselé.
Miloš
Banji Road 2009
Byla to „komorní“ akce, uspořádaná jako vzpomínka na našeho kamaráda, který zemřel po těžké nemoci. V podstatě jsme kopírovali, ale o něco prodloužili trasu, kterou jsme vloni společně s ním projížděli. V sobotu setkání v Mukařově, odjezd na Velké Popovice, Kamenici, Týnec, řevnice. Večer masíčko na ohníku a v neděli ráno jsme se jeli přes lom Amerika podívat do Chrustenické šachty. Pak přes Zdice na Dobříš. Kafe u pumpy, pár fotek a rozjezd.
Miloš
III. sraz Iron Dogs Rakovice 8.-10.5.2009
Již třetí sraz Iron Dogs proběhl na našem kultovním místě v Rakovicích ve dnech 8.-10.5.2009. Víkend kolem 9.5. máme všichni rezervován ve svých „tanečních pořádcích“, takže účast byla velká. Celkem kolem 40 členù a hostù. Příjezd v pátek, Jarka se tradičně ujala role ubytovatele. Pak společná večeře, pokec, vzájemné obdivování strojù, rozprava o sobotní společné vyjížïce, rozdělení do skupin ( v tomhle množství motorek už se musí formace dělit). Letošní společná vyjížïka byla věnována našemu kamarádovi Banjimu, který prohrál boj s těžkou nemocí. V sobotu ráno seřazení motorek, společné fotky, minuta ticha za Banjiho a už frčíme směr Březnice. Tady byla domluvena exkurze v Pivovaru Herold. Několik jedincù dalo přednost kávě v místní restauraci, ale valná většina účastníkù absolvovala zajímavou prohlídku pod vedením sklepmistra pivovaru. Dokonce jsme ve sklepě ze tankù ve kterých pivo zraje ochutnali místní mok. Hodnotili jsme jako „velmi chutné“. Dělají pivo hlavně na export. Kdysi prý vyráběli i pivo v prášku. To mně zaujalo, kdo se má pořád dřít s těma flaškama. Po exkurzi jsme se společně naobědvali v místní restauraci (jídlo chutné, ceny odpovídající, obsluha váznoucí) a pokračovali ve společné vyjížïce po místních slušných a ne příliš frekventovaných silnicích. Projížïka byla dlouhá asi 70km. Cestou jsme nakoupili buřty na večerní „přilepšení“. Po vydatné večeři (správce Láïa a jeho manželka „teta“ Dana na nás nešetří) tradiční posezení u ohníku s buřtem na klacíku. Trochu jsme se vyspali a neděle. To je vždycky takový smutnější okamžik. Balení, nakládání bagáže na naše „koně“, pár společných fotek, rozloučení a rozjíždíme se každý za svým cílem. Někteří ještě využili čas k návštěvě vodní nádrže Orlík. Myslím, že jsme se rádi viděli. Navzájem jsme se potkali s novými členy a čekateli, kteří s námi ještě zatím nikde nebyli. řekli jsme si, že už se těšíme na přiští sraz kolem 9.5.2010.
Miloš
Sraz a závod veteránù – Tábor 6.10.2007
Pùvodní záměr byl jet zafandit Kubovi, který se měl zúčastnit závodu na stroji JAWA 555. Jawičce ale odešla cívka do věčných loviš a tak Kuba nakonec nezávodil, ale my jeli stejně. Několik členù se omluvilo ze zdravotních a jiných dùvodù a tak se na náměstí v řevnicích mělo setkat jen, jak to nazval Jaques, „tvrdé jádro klubu“. To se skutečně událo a navíc nám tam přijel nový člen (vlastně ještě před tím než se stal členem) Děda na Chunlanovi 125. Jarka byla ráda, že má její „čuník“ v klubu bráchu. Počasí příliš vlídné nebylo. Asi 7°C a mlha. Našli jsme Sedlčany a na náměstí dali kafe a vyrazili do další mlhy. Cestou jsme se ještě zastavili u pumpy, protože posádka nového Chunlana a Sportky neměli sebou termosku s kávou a v rámci zachování zdraví bylo nutné aby pozřeli teplý nápoj. Po příjezdu do Tábora jsme se nějakým předem připraveným zázrakem potkali s Kubou, který se jako místní znalec ujal vedení kolony a dovedl nás do Soběslavi, kde byli veteráni na náměstí vystaveni. Tam nás očekával další člen klubu Medvěd s doprovodem a navigátorem na Jawě. Veteráni byli nádherní. Je potřeba mít úctu k jejich majitelùm za stovky, možná i tisíce hodin, věnovaných jejich zrestaurování a udržení v chodu. Vždy nejstarší funkční exponát byl z roku 1905. Podle mě to byla zdařilá vyjížïka. Škoda že už jich letos asi moc nebude.
Miloš
RÝŽOVÝ NÁKYP
Akce se uskutečnila 3. – 5.8.2007 v Rakovicích. Zúčastnilo se 9 členù klubu a přiznivcù, dále se pak přijeli podívat dva hosté. Dokonce zde byl jeden zástupce motocyklù evropského pùvodu – MZ 150. Z největší dálky přijel Draxx na Yuki Vice 250. V pátek se sjížděli účastníci. Po ubytování v krásném a klidném prostředí a velmi mohutné večeři probíhalo vzájemné obdivování našich krásných, takřka dokonalých strojù a výměna zkušeností. Pokračovalo se opékáním buřtù na ohni a začalo pršet. Protože ale my svou silnou vùlí dokážeme zřejmě všechno, asi po pùl hodině pršet přestalo. Sobota pro nás přichystala krásný a slunečný den. Po ranní exhumaci byla opět velmi masivní snídaně. V prùběhu snídaně se na nás přijel podívat Stařec Petr na svém čínském motocyklu, na kterém dokázal objet za 2 dny republiku. Pokecali jsme a začali se připravovat na společnou vyjížïku, ohřáli motorky a vyjeli na trasu Orlík, Žïákovský most, Milevsko, Zvíkovský most, Zvíkov. Pùvodní trasu jsme rozšířili o vesnici Boudy. Na Zvíkovském mostě jsme pozorovali několik zoufalých lidí, kteří se vrhali z mostu zavěšeni na jakémsi gumovém provázku. Všem nám probíhalo hlavou jak se budeme hromadně vrhat z tohoto mostu my, v zoufalství z našich strojù. Ve vesnici Boudy proběhla názorná ukázka diagnostiky a opravy motocyklu jedoucího na jeden válec. Jednalo se o sesmeknutý konektor na jedné ze zapalovacích cívek. Opět všem nám bylo jasné, že na značkovém stroji by se něco takového nemohlo vyskytnou. Ukázka trvala asi 20 minut a to se nám stalo osudným. Ve vesnici se pořádala oslava Dožínek a my byli požádání hlavními představiteli obce abychom se zúčastnili jejich prùvodu jako spanilá jízda. Vyhověli jsme a posléze na slavnosti zùstali, jsouce zásobování lahùdkami jež nám obyvatelé přinášeli. Rychlá spojka která se vypravila do základního tábora přeorganizovat večeři tam našla dalšího hosta : 50ccm na choppříku V.D.O, který se ochotně zapojil do naší činnosti. Skvrna na kráse celého odpoledne byla pouze v tom, že motocyklu evropské výroby došel benzín. Je nám jasné, že japonskému, italskému, rakouskému a jinému dokonalému výrobku by se to nestalo. Problém se však podařilo vyřešit dovozem benzínu od pumpy v plastové lahvi, kterou nás sponzoroval jakýsi místní občan. Nedělní dopoledne bylo věnováno poradám a údržbě. Hlavní slovo měl náš externí klubový technik Petr, majitel motocyklu Yuki Star 250. V pátek byl totiž na záruční prohlídce v jednom nejmenovaném servisu, kde se od mechanika „hodně naučil“. Možná že o tom jednou napíše. Po poledni jsme se začali rozjíždět do svých hnízdiš. Mohu říct, že to byl bezvadný víkend. Počasí nám přálo a já osobně už sem dlouho nebyl ve společnosti tak pohodových lidí, kde se nehledí na věk, vzdělání, náboženské a stranické přesvědčení, tělesnou výšku a hmotnost, barvu a množství vlasù, počet pravých a falešných zubù a dokonce ani nevadila přítomnost čínských motocyklù.
Těším se, až zase vyprovokujeme podobnou akci
Miloš